Ženy jsou pracovitější

Je smutně známým faktem, že Filipíny vykazují už řadu let jeden z nejvyšších počtů zabitých novinářů. Vy sama jste před lety dostala výhrůžky smrtí, když jste psala o nelegální těžbě dřeva a lidech, kteří z toho profitují…

Nejen to. Když jsem předloni napsala knihu o Nejvyšším soudu, dostávala jsem tři dny v kuse výhrůžné esemesky. Šla jsem tedy na policii, kde byli velmi milí a nabízeli mi tělesného strážce. To jsem odmítla, ale poprosila jsem je, aby mi pomohli zjistit odesílatele těch výhrůžek. Oni souhlasili, přestože to prý dělají jen v případech, jako jsou únosy. Dali mi tedy adresu, ovšem o majitelích toho domu jsme nic zjistit nedokázali. Přišla jsem ale na to, že v těsném sousedství žije osoba, kterou jsem v knize zmiňovala v ne příliš lichotivém světle. Možná to tedy byla ona. Po třech dnech ale ty výhrůžky přestaly a já celou věc pustila z hlavy. Policisté mě jen požádali, ať nějakou dobu nechodím do práce pořád stejnou cestou a dali mi ještě pár bezpečnostních instrukcí, pro všechny případy. 

Naprostá většina vražd novinářů se ale odehrává v provinciích, daleko od Manily.

Přesně tak, ve městě je to mnohem bezpečnější. Člověk se tam snadněji skryje, není tak snadné si ho najít. V provincii je to jiné, tam se nikdo nedívá.

Jsou to už tři roky, co svět šokovala zpráva o masakru v provincii Maguindanao, kde útočníci přepadli v rámci předvolebního boje konvoj s příbuznými, spolupracovníky a právníky místního politika. Povraždili všech 58 lidí včetně 34 novinářů, kteří tvořili doprovod. Proces s předpokládanými pachateli postupuje vpřed velice pomalu. Dočkají se Filipínci potrestání viníků?

Tu kauzu sleduje mnoho novinářů i představitelů občanské společnosti. Náš trestně právní justiční systém je ale velmi pomalý. Je potřeba ho zreformovat, pokud má mít výsledky a pokud se chceme zbavit kultury beztrestnosti, jež se na Filipínách v průběhu let vytvořila. Nevím, kdy se dočkáme potrestání viníků. Snad v příštích několika letech. Tak dlouho to bohužel zpravidla trvá. V průměru šest let.

Proč tak dlouho?

Případů je prostě příliš mnoho. Myslím, že v celé zemi je jich 600 tisíc. A soudců jsou jen dva tisíce. Potřebujeme reformu, která by celý proces zdigitalizovala, aby se jednotlivé případy daly snadno dohledat. Prý už se na tom pracuje. Já doufám, že verdikt v případu maguindanajského masakru padne ještě během úřadování prezidenta Aquina (do konce června 2016 – pozn. red.).

Potrestání viníků slibovala už ale jeho předchůdkyně v úřadu, Gloria Macapagal-Arroyo. Opravdu se to nedá nějakým způsobem urychlit?

Soudkyně, která má případ na starosti, to zkoušela. Ale obhajoba využívá veškerých způsobů, aby to zablokovala. Několik svědků taky bylo zabito. Především je to ale pomalost samotného systému, co to brzdí.

Paradoxně přitom zřejmě nemůže být pochyb o tom, kdo za masakrem stojí, ať už se vykonavatelem stal kdokoli.

Ano, byl to patriarcha mocného politického klanu z Maguindanaa, Andal Ampatuan starší.

A hrozí podle Vás, že se ta rodina bude dál nějakým způsobem mocensky prosazovat?

Jistě, pořád mají spoustu peněz. Vydělali nepředstavitelný balík. Pořád mají své příznivce a někteří členové klanu zastávají veřejné funkce. Na moci se podílejí od 80.let a k penězům přišli skrze korupci, politický vliv a podle některých hlasů i zneužíváním státních peněz. Takový způsob sebeobohacování je bohužel na Filipínách poměrně rozšířený.

Vím, že je těžké mluvit o Vašich zavražděných kolezích jinak než s pietou, ale přesto: nemyslíte, že svým chováním překročili určitou hranici, když se dobrovolně stali součástí konvoje, a vlastně se tak nechali využít jedním z účastníků mocenského souboje?

Je to opravdu citlivá záležitost. Jeden místní list dokonce napsal, že zdaleka ne všichni zavraždění novináři skutečně pracovali jako žurnalisté, prý mezi nimi byli i lidé z marketingu. Důvodem, že jeli, mohly být i peníze. Prý se proslýchalo, že by za to měli dostat zaplaceno. Jeden ze zabitých si také přivydělával psaním projevů pro jednoho z kandidátů. To je jeden z dlouhodobých problémů naší žurnalistiky na místní úrovni. Ti lidé prostě nejsou dobře placeni, a tak si musejí přivydělávat i jinak a často na sebe berou roli public relations. A někteří z nich se pak mohou stát obětí politických přestřelek, a to bohužel doslova.

To je myslím poměrně častý případ, co se vražd novinářů na Filipínách týče. Existuje celá řada případů, kdy zejména rozhlasové novináře někdo násilně umlčel. 

Přesně tak. Tam dochází k tomu, že tihle novináři prostě pracují pro politiky nebo byznysmeny, kteří si v rozhlase koupí vysílací čas. A pak třeba celou hodinu dotyčný reportér v éteru útočí na protivníky svého chlebodárce. Pochopitelně v soukromém, nikoli veřejném zájmu. Je proto nutné, aby filipínská média pomohla profesionalizovat své řady. A je především na vlastnících celostátních médií, aby své zpravodaje dobře platili. Jak řešit situaci v regionech, kde působí většinou menší tituly, ale opravdu nevím. Tam je to ekonomicky složité.

Marcosovy ženy

Jednou z věcí, za které Filipíny naopak sklízejí chválu, je vysoká míra zapojení žen do veřejné sféry a ekonomiky. Podle mezinárodního žebříčku sestavovaného každoročně odborníky Světového ekonomického fóra (WEF - Global Gender Gap Index) jim celosvětově patří osmá příčka a v Asii i v celém rozvojovém světě jsou jednoznačně nejlepší. Čím to?

Naše společnost je a vždy byla matriarchální. Dokonce i naši politici velmi lpí na svých matkách. Filipínské ženy toho hodně zvládnou taky proto, že mají oporu v tradičním systému pomocnic v domácnosti. V Americe to mají ženy mnohem těžší, pokud chtějí zvládat práci i děti. My takový problém díky rozvětveným rodinám a posluhovačkám nemáme. V tom je naše velké štěstí a právě téhle domácí pomoci bych to přičítala.

Posluhovačky mají běžně ale i v domácnostech v Singapuru nebo Malajsii, a přesto za Vámi v žebříčku genderové parity dalece zaostávají…

Máte pravdu, to je zajímavé. Kromě matriarchálního rysu naší společnosti existuje ještě jeden fenomén, který by to mohl vysvětlovat. V 70. letech nechal tehdejší autoritativní prezident Ferdinand Marcos za stanného práva pozavírat spoustu svých kritiků – politiků i novinářů. A to by podle jednoho historika, se kterým jsem o tom mluvila, mohl být právě ten rozhodující faktor vysvětlující nástup žen. Pamatuju si, že tehdy zatkli spoustu editorů, samé muže. A vzaly to za ně ženy. Dneska mají šéfredaktorky dva nejčetnější deníky v zemi i redakce zpravodajství dvou hlavních televizních kanálů.

Vy sama jste v práci nikdy nepocítila diskriminaci kvůli pohlaví?

Ne, nikdy. Snad s jedinou výjimkou. Když jsem na přelomu 70. a 80. let měla čerstvě dítě a dva dny jsem nebyla v práci, zavolal si mě pak vydavatel do kanceláře a řekl mi, že si musím vybrat, jestli chci být novinářka nebo matka. Nečekala jsem to a dost to mnou otřáslo. Řekla jsem mu, že chci obojí. Dneska by se to na jeho místě nikdo neodvážil říct takhle otevřeně, protože je to politicky nekorektní. Ženy se ale rozhodně musely nadřít mnohem víc, aby se dostaly na post editorů.

Všimla jste si, že by v redakci byla jiná dynamika, když šéfuje žena?

Já mám pocit, že ženy jsou pracovitější. Ale jsem v tomhle samozřejmě zaujatá (smích). V redakci Rappleru mají ženy každopádně početně navrch. Stejné to bylo i předtím v Newsbreaku, tam jsme byly samé ženy a pár gayů. Teď je to vlastně podobné. Myslím, že je to dobrý recept (smích). A na úrovni středního managementu u nás dnes nad muži běžně převládají ženy.

MARITES DAÑGUILAN VITUG je jednou z nejrespektovanějších novinářek a průkopnic investigativní žurnalistiky na Filipínách. Její články a komentáře se objevily i v řadě mezinárodních publikací, včetně Newsweeku nebo listu International Herald Tribune. Napsala také několik oceňovaných knih, ve kterých zkoumala okolnosti nelegální těžby dřeva na Filipínách, pozadí boje muslimských povstalců na jihu Filipín za sebeurčení a nejnověji i zpolitizování rozhodovacích procesů uvnitř Nejvyššího soudu. V současné době působí jako jedna z šéfeditorek internetového zpravodajského portálu

Rappler

. Zároveň stojí v čele nadace

Journalism for Nation Building

.