0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst
Mongolská sekce17. 6. 2008

Jídlo jako trend? Ne v Mongolsku

Objevuji kouzlo gastronomie a opěvuji každou stopu cizí národní kuchyně, která se v Praze usídlí.

Astronaut

Objevuji kouzlo gastronomie a opěvuji každou stopu cizí národní kuchyně, která se v Praze usídlí. Ačkoli šiky bodegas, pâtisserií a trattorií houstnou, mongolskou restauraci jsem v naší metropoli nenašla. Když jsem se ptala Jakuba Dvořáčka z Charity ČR, který zná Zemi modré oblohy jako svoje boty, proč jsou kouzla mongolského kotlíku před Čechy tajena, zatvářil se velmi hořce a pravil: „Protože je to nejhnusnější kuchyně na světě.“ Na stvrzení mi nabídl „oblíbenou dětskou pochoutku“ árul, cucavý bonbon bílé barvy. Sušený škraloup ze sraženého mléka. Pochopila jsem.

Po příjezdu do Ulánbátaru se nás průvodkyně Dulguun přes proklamovanou národní hrdost rovněž snažila mongolské kuchyně uchránit. Proč nejdete do irského pubu, ptala se takřka bezchybnou češtinou. Nebo do Bohemie, na knedlíky s vajíčkem nebo na toho vašeho národního ptáka – moravského vrabce? Nakonec povolila. Místo do námi navrhované laciné lidové stravovny, takzvaného guanzu, který bývá součástí i velmi malých osad a servíruje zpravidla polévku a dvě tři jídla (občas prý obohacené brouky a ponravami), nás však zavedla do velmi západní restaurace řetězce Modern Nomads.

Jíme hlavně maso a mléko všech zvířat, která chováme. Ze zeleniny bychom nevyžili, potřebujeme tuk, aby nás chránil před zimou,“ zkoušela Dulguun omluvit kastrol hovězího masa v loji, který před ni číšník postavil. My jsme si objednali búdzy, napařené knedlíčky se skopovým masem, a chušúry, což je prakticky totéž, jenže je to větší, placatější a osmažené. Dokonce měli vegetariánskou variantu obého pro kameramana.

Ten se na rozdíl ode mě moudře rozhodl nedoprovodit velmi dobré jídlo sute cajem, zeleným čajem s mlékem a špetkou soli, dochuceným navíc lžičkou žluklého jačího másla. U Moderních nomádů jsem si mohla dovolit slaný dryják nedopít, ovšem v jurtě na venkově mi paní „domu“ dolévala tak rychle, že jsem netušila, jak dlouho ještě udržím žaludek na uzdě. A pít jsem musela – neokusení nabízeného by znamenalo pro hostitele těžkou urážku.

Jednou jsme průvodkyni a Očra, řidiče našeho terénního uazu, přesvědčili, aby se nechali pozvat na oběd. Snažili jsme se vybrat to nejlepší místo s tzv. fusion kuchyní, aby mohli okusit jakýkoli z excelentních japonských, francouzských či thajských pokrmů. Připadala jsem si trochu jako kolonialistka – neurazím jejich hrdost, když jim zaplatíme to nejdražší jídlo? Neurazila jsem. Ze všech humrů, makrel a houbových risott si vybrali mongolskou polévku, chušúry a sute caj. Vytřeli mi zrak.

Jak říká Dulguun, ve sněhu a mínus čtyřiceti pod nulou lidi ve stepi nesní o krevetách a kaviáru. Nezbývá jim nic než žvýkat borty – pruhy masa, co v létě nasušili – a modlit se. Totéž asi mnoho nomádů dělá právě teď. Na přelomu května a června zasáhla sedm z jedenadvaceti mongolských provincií sněhová bouře, která zabila šest desítek lidí a téměř půl milionu kusů dobytka. Tisíce farmářů přišly o všechno.

Tyhle bouře přicházejí do země pravidelně, skoro každý rok. Jak mají Mongolové myslet na své chuťové buňky, když jim před očima pomřou všechna čerstvě narozená telata hladem? Jakub Dvořáček, který momentálně v Ulánbátaru organizuje rychlou potravinovou pomoc do odloučených oblastí postižených katastrofou, se nejspíš taky nestará o to, že na kobylí kumys je ještě brzy a že samohonka, kterou mu místní nabízejí, má nejspíš víc procent alkoholu, než by Evropanovi přišlo únosné. Mongolsko je drsná země a stejně drsná (nikoli zdravá) je i zdejší strava.

Autor: Respekt

Za informace v tomto textu autorka vděčí Rozvojovému programu OSN (UNDP), který finančně podpořil její pobyt v Mongolsku.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].