Co se stalo v Itálii

Už před rokem se na italských zdech objevovaly nápisy: Monti = zloděj a vrah. Italský technokratický premiér tehdy vládl jenom pár měsíců, jeho program úsporných opatření a zvyšování daní ale nebyl oblíbený nikdy. Včera předseda patnáctiměsíční úřednické vlády utrpěl katastrofální porážkou v parlamentních volbách.

Přesné výsledky jsou stále neúplné, minimální rozdíly mezi jednotlivými stranami budou nakonec záviset třeba na tom, jak hlasovala početná italská komunita v argentinském Buenos Aires. V dolní komoře pravděpodobně velmi těsně zvítězila levice v senátu zase Berlusconiho pravice. Podstata je ale jasná: Italové drtivě odmítli úsporná opatření (Montiho blok získal 10% a je čtvrtý), velká část z nich zavrhla celou politickou třídu a volila protisystémovou skupinu komika Beppeho Grilla (zhruba čtvrtina všech hlasů). Pečlivě zkonstruovaná záchranná strategie evropských ekonomických expertů nepřežila první demokratické volby.

Monti jenom na okamžik

Mario Monti nepochybně odvedl kus práce. Komentátor Financial Times Gideon Rachman ho dnes vášnivě brání jako muže, který dostal třetí největší evropskou ekonomiku pod kontrolu ve chvíli, kdy jí (a s ní celému euru) hrozil volný pád. To je samozřejmě hodně, stačí to ale na omezenou dobu a se zaťatými zuby. Záchranné práce, v praxi úsporná opatření a vyšší daně včetně nenáviděné dodatečné daně z nemovitosti, nedávají Italům žádný výhled do budoucna - bankrot se sice nekonal, země je ale v recesi, stoupá nezaměstnanost a vlastně se i prohlubuje zadluženost.

Mario Monti byl krizovým premiérem, na legitimní zvolení do čela země to ale zjevně nestačilo. Rachmanův kolega Wolfgang Munchau tvrdí, že Montiho konec mu byl jasný od okamžiku, kdy dosazený premiér uprostřed předvolební kampaně, vedené ve znamení vzpoury proti politickému establishmentu, odcestoval na setkání globálních politických a finančních špiček do Davosu. Je to jenom symbol, ale přesný. Ještě jednu věc ale Montimu přiznejme: kdyby se neodhodlal vstoupit do politiky a jít do voleb, byl by jasným vítězem s největší pravděpodobností opět nejbizarnější evropský politik Silvio Berlusconi, skutečnost, která se příčí uvěřitelnosti. Italové drtivě odmítli úsporná opatření

Neklidné jaro

Volby jsou v podstatě patem, i když svéráz italského volebního systému “přidělí” levici většinu v dolní komoře. Bez horní, ovládané velmi těsně Berlusconiho uskupením, se ale vládnout nedá. Mnozí komentátoři v tuto chvíli tvrdí, že řešením by mohla být časově omezená vláda široké koalice, která by se pokusila restartovat italskou ekonomiku prostřednictvím stimulačních opatření doplněných o reformy. Zároveň panuje většinová shoda, že takové řešení je ze všech nejméně pravděpodobné.

Jiné cesty jsou ale přinejmenším zamotané. Chování skupiny okolo Beppeho Grilla je nevyzpytatelné. Z protestu zrozená skupina mladých mužů a žen se štítí “starých” politických pořádků, má ale stejně jako Berlusconi (který slíbil vracet již vybranou daň z nemovitosti) sklony spíše k únikovým řešením - referendum o vystoupení z eura je jenom jedním z nich. Grillovo Hnutí pěti hvězdiček bude mít nejspíše tendenci zůstat v opozici a neumazat se od praktických řešení.

Jako poslední možnost se jeví krátká koaliční vláda, jež by provedla reformu volebního systému a vypsala za pár měsíců nové volby. Vzpouru italských voličů určitě bedlivě sledují unavení Španělé, o menších a proto méně významných Portugalcích a Řecích nemluvě. Finanční trhy v první reakci berou do zaječích. Zdánlivé zklidnění v Evropě netrvalo dlouho.

V aktuálním Respektu najdete článek Dobro a zlo v Itálii.