Hlas malých, horkých míst

Vcházím do pokoje, svlékám propocené triko a zalézám pod moskytiéru. Je devět večer, teploměr neochotně hlásí sestup pod čtyřicet stupňů. Do soumraku se tiše a krvelačně snáší hejna komárů a na stromě uprostřed nedaleké bažiny se usazují hejna bílých volavek. Malé, tropické městečko Batayporã, které kdysi uprostřed brazilského pralesa zakládal Jan Antonín Baťa, se velmi podobá místům, které popisoval ve svých knihách Gabriel García Márquez. Jako by je spisovatel každým románem znova a znova vytahoval z kolektivní paměti všech Latinoameričanů… 

… i tady v Batayporã se lidé vraždí z šílené lásky, žijí tady patriarchové rodů, pistolníci a stárnoucí plukovníci, malí místní diktátoři, vědmy, k nimž se chodí pro škapulíře, pořádají se kohoutí zápasy a muži nic netuší o ženské emancipaci, protože ta do mytického světa a času nepatří ani se sem nehodí. A stejně tak se Márquézovým Macondům podobají další tisíce a miliony míst v Latinské Americe, pro kterou byl Gabo - jak se mu říkalo - něco jako současný papež František, jen na poli literatury.

Byl to umělec, který dal malým, tropickým a magickým místům, v nichž jsou západy slunce krvavé a láska vždycky propletená s vůní přezrálého manga, jejich hlas. A díky Gabovi o těchto místech slyšelo, mluvilo a četlo jejich příběhy více než 40 milionů čtenářů ve třiceti šesti jazycích. Latinská Amerika tak získala v šedesátých letech pro zbytek světa jasné obrysy – magický, mýtotvorný svět, v němž se může přihodit jakýkoli příběh a vždy to bude lákavé, vášnivé a strhující.

Ve čtvrtek v brazilské televizi o Gabovi nejrůznější spisovatelé shodně tvrdili, že jeho způsob vyprávění nebyl magický, ale prostě realistický, protože to, o čem psal, se mohlo přihodit kdekoli v Latinské Americe, Gabo jen geniálně zachytil a popsal magickou skutečnost místního života. A nebyla náhoda, že všichni ti spisovatelé měli přes šedesát let, prokvetlé vlasy a povadlé rysy. Nikoho mladšího se zřejmě reportéři neodvážili zeptat. Pro mladou generaci latinskoamerických spisovatelů je totiž odkaz největšího titána místní literatury trochu jiný. 

Ve velkoměstských džunglích plných drog, zbraní a betonu, jako jsou Mexico City, Caracas či São Paulo kde většinou tito spisovatelé žijí, se příliš dlouho v houpacích sítích exoticky pábit nedá. Jejich romány odrážejí svět plný absurdit, černého humoru, rychlého tepu a násilí. Někteří si ironicky říkají přesmyčkou Márquezova bájného místa generace McOndo.

Pro ně Gabriel García Márquez představoval vždycky stín, který museli dnes a denně překračovat.
Jenže ať se proti Gabovu odkazu bouří jak chtějí, i do jejich knih se často dostává jeho pojetí románu jako velkého plátna, na kterém se může odehrát cokoli. A nemusí to být zrovna poplatné logice - i když oklikou a možná i nechtěně. Jejich hrdinové jsou sice možná vrostlí do jiné, mnohem krutější a ostřejší reality, přesto o nich pořád vypráví tak. jak je to naučil Gabo.

„Básníci a žebráci, hudebníci a proroci, válečníci a darebáci, všichni tvorové této nespoutané reality, my všichni jsme žádali jenom o trochu představivosti. Protože náš základní problém byl absolutní nedostatek běžných prostředků, kterými by bylo možné naše životy učinit uvěřitelnými.“ - Tato věta pronesená při přebírání Nobelovy ceny za literaturu v roce 1982 asi nejlépe charakterizuje Márquézův odkaz latinskoamerické literatuře. Literatuře, které dal Gabo nástroj a styl, pomocí něhož dokáže dodnes vyjádřit a popsat svůj svět.