Izrael se zlobí

Dohoda s Íránem o přibrzdění jeho jaderného programu vyšla na druhý pokus. Minulý týden ještě jednání v Ženevě ztroskotala - podle Íránu na rozporech uvnitř koalice mezinárodního společenství, podle koalice mezinárodního společenství zase na Íránu, který na poslední chvíli od dohody odstoupil. Teď je tedy dohoda na stole, ale co přesně znamená, bude ještě dlouho nejisté.

Nejdříve její obsah. Dohoda se vztahuje na období šesti měsíců. Během nich Írán zastaví obohacování uranu nad 5 procent - tedy nad koncentraci nutnou k využití v jaderném reaktoru, z níž není možné vyrobit jadernou zbraň - a nebude dál zvyšovat zásoby takto nízko obohaceného uranu zvyšovat. Již existující zásoby paliva obohaceného na 20% (odkud už existuje rychlá cesta k materiálu nutnému k výrobě zbraně) Írán znehodnotí - naředí na 5% nebo převede na formu nepoužitelnou pro zbrojní účely.

Dále Írán přestane zvyšovat počet svých centrifug a nebude pokračovat v přípravách na spuštění reaktoru v Araku včetně toho, že přestane připravovat potřebné palivo (Arak otvírá Íránu druhou cestu k jaderné zbrani díky možnému zisku plutonia z vyhořelého paliva). To bude podporováno každodenním přístupem inspektorů Mezinárodní agentury pro atomovou energii do továren v Natanz a Fordow, předložením plánů reaktoru v Araku nebo přístupem inspektorů do uranových dolů. (Podrobný přehled zde).

Na oplátku mezinárodní společenství uvolní částečně své sankce zhruba o 7 miliard dolarů - přičemž jen sankce postihující prodej ropy připraví Írán za šest měsíců o příjmy ve výši 30 miliard.

Vyčkávací období

Znovu je potřeba připomenout, že se jedná se o přechodnou dohodu na dobu šesti měsíců, jakousi dohodu “na zkoušku”. Není to v žádném případě konečné řešení, za půl roku může Írán klidně pokračovat v přípravách na zisk jaderné zbraně a mezinárodní společenství může zase začít přitahovat šrouby sankcí.

Alespoň během smluvního období se ale Teherán zisku zbraně blížit nebude, podle některých analytiků se mu naopak trochu vzdálí - zhruba o měsíc. Nastane jakési vyčkávací období, kdy se situace nebude zhoršovat, ale ani zásadně zlepšovat. Během té doby bude možné pokračovat v jednání. Pokud uspějí, bude mít svět konečné řešení; pokud ne, stojíme před konfliktem nebo jaderným Íránem.

Po létech vyhrožování válkou je i půlroční “příměří” samozřejmě průlomová změna, reakci jsou ale velmi protichůdné. Zúčastněné strany, nejen Spojené státy, ale také Velká Británie a samozřejmě Írán, dohodu oslavují.

Naopak izraelský premiér Netanjahu komentuje situaci velmi nepřátelsky a stejně nasupeně zní Saúdská Arábie. Rozpory jsou pochopitelné, mezinárodní společenství (zastoupené šesticí USA, Británie, Francie, Rusko, Čína a Německo) má jiné cíle než Izrael a sunnitští Arabové.

Svět nechce z různých důvodů válečný konflikt (Američané v něm nechtějí bojovat, západní Evropa v něm nemůže bojovat, Rusko a Čína nechtějí další demonstraci americké síly schopné změnit nedemokratický režim) a zároveň nechce jaderný Írán. Řešením je tedy pro něj diplomatická dohoda, ke které snad uzrál čas, ale nutně musí být kompromisem. Naopak Izrael a sunnité chtějí porážku Íránu, tedy úplné zastavení jaderného programu, jež by obratem znamenalo obrovské problémy pro teheránský režim, který má na vzdoru proti mezinárodnímu společenství postavenou velkou část domácí legitimity.

Návrat na scénu

Dohoda je krokem ke kompromisu. Pokud bude fungovat, je to pro obě strany možnost po více než třech desetiletích vypjatého nepřátelství začít budovat základy vzájemné důvěry. Jinými slovy, průlom překračuje otázku jaderných zbraní jako takových, Írán v tuto chvíli pomalu získává nálepku “normálního” partnera a je postupně po dlouhé době izolace vtahován do “normální” mezinárodní politiky.

Pro Írán je dohoda o jaderném programu zkrátka příležitostí přestat být legitimním terčem pro příští násilnou změnu režimu a stát se “běžnou” zemí. Pokud to časem bude znamenat také úplné zrušení sankcí, Írán, jehož ropné zásoby jsou po Saúdské Arábie druhé na světě, se vrací s plnou vahou jako regionální mocnost.

Právě to je důvod paniky mezi sunnitskými Araby (reprezentovanými Saúdskou Arábií). Írán sice nemusí mít nakonec jadernou zbraň, uchová si ale rozhodně nějakou formu jaderného programu, který bude schopen někdy v budoucnosti k výrobě zbraně zase stočit. S případným ukončením sankcí se ovšem Írán také vrací s plnou ekonomickou vahou, což je to poslední, co si sunnité potřebují. Připomeňme, že celý region se propadá stále hlouběji do sunnitsko-šíitského střetu, jehož nejdramatičtější projevem je i konflikt v Sýrii (právě minulý týden zaútočili sunnitští islamisté na íránskou ambasádu v Libanonu s požadavkem, aby Írán přestal podporovat režim Bašára Asada).

Uprostřed stále nebezpečnějšího Blízkého východu pak zůstává Izrael, dosud jediná jaderná mocnost v regionu. Nejde zdaleka jenom o to, že Íránu nedůvěřuje; nevěří, že Západ režim ajatolláhů skutečně uhlídá a že za celou dohodou není skrytý tajný plán Teheránu. Spojené státy daly ruce pryč od konfliktu v Sýrii, neřeší situaci v Egyptě a teď zjevně nejsou ochotny dotlačit k jaderné kapitulaci Írán. Izrael zůstává nebezpečně osamocen v oblasti, nad kterou se stahují hrozivá bouřková mračna.