Pane, pojďte si hrát!

Írán se sice dívá na svět svéráznou optikou teokratického režimu, ale to neznamená, že ho řídí parta zmatených šílenců. Více než desetiletá partie okolo íránské snahy získat jaderné zbraně naopak odhaluje sofistikované strategické myšlení, které je schopno dlouhodobě sledovat vzdálený cíl a pomalu se k němu chytrými taktickými tahy přibližovat. 

Írán zatím přestál výhružky, sankce, sabotáže i cílené vraždy jaderných vědců. Dokázal program pozastavit, když bylo po 11. září nejhůř a rozjeté Spojené státy ho zařadily spolu se sousedním Irákem na “osu zla”, i získávat drahocenný čas mnohaměsíčním jednáním o výměně obohaceného paliva za již hotové (a pro zbraně nepoužitelné) palivové články, aby na poslední chvíli dohodu potopil.

Podle pesimistických expertů je Teherán sotva pár měsíců od vysněného cíle získat jadernou zbraň. Podle optimistů to může trvat třeba i rok. Proč by právě v tuto chvíli měl přijít historický obrat, Írán by měl najít společnou řeč se Spojenými státy (alias Velkým Satanem) a jedna z nejdramatičtějších světových zápletek posledních dvou desetiletí by měla skončit happy endem? 

Nečekaný zvrat

Je sice pravda, že v létě vystřídal divokého prezidenta Ahmadínedžáda podstatně sympatičtěji působící Hassan Ruhání. Zároveň je pravda, že Írán již dlouhé měsíce čelí nejtvrdším sankcím v historii režimu a jeho ekonomika se hroutí do té míry, že to ohrožuje stabilitu celého režimu. Vyhlásit ovšem po více než deseti letech kapitulaci kousek před cílem je ale přece jenom hodně nečekaný zvrat.

Íránská snaha o jadernou zbraň totiž nepostrádá vnitřní logiku. Islamisté program zdědili po svrženém šáhovi a oprášili ho po zkušenosti s válkou proti Iráku. Saddám Husajn tehdy běžně proti íránským vojákům nasazoval chemické zbraně, využíval k tomu zpravodajských informací svých tehdejších spojenců Spojených států amerických a nikdy to neodskákal.

Poznání, že Írán se musí být schopen ubránit sám bez ohledu na mezinárodní dohody, se pak kombinuje s jistotou, že režim má mnoho vnějších nepřátel, kteří usilují o jeho svržení. A vlastnictví jaderného potenciálu de facto zajišťuje nedotknutelnost (dnešní nejvyšší vůdce Chameneí nazval bývalého libyjského diktátora Kaddáfího několikrát veřejně hlupákem, protože se na výzvy západu svého vlastního programu vzdal a všichni víme, jak nakonec dopadl). 

Třetím aspektem je mnohokrát proklamované přesvědčení Teheránu, že zvládnutí jaderných technologií je jednou ze vstupenek, která rozvojovým zemím otevírá brány moderního světa a že hrdý Írán (dědic perské říše) má na takový pokrok rozhodně dost schopných lidí i peněz. 

Jak je tedy možné číst události posledních dní - vstřícná gesta nového prezidenta, prohlášení, že Teherán o jaderné zbraně neusiluje, propuštění jedenácti politických vězňů (zhruba osm stovek jich ale zůstává za mřížemi), rozhovory pro americká média a nakonec prolomení třiceti čtyř let ticha v podobě historického patnáctiminutového telefonátu mezi oběma prezidenty? 

Neztratit tvář

Nejhorší možnost je, že se jedná o další taktický úskok. Írán má skutečné ekonomické problémy a může se pokoušet o zmírnění sankcí. Mnohem nebezpečnější variantou je možnost (na kterou upozorňuje především izraelský premiér Netanjahu, pro něhož je vývoj posledních dní politickou katastrofou) - že Teherán je opravdu v cílové rovince a snaží se odvést na poslední chvíli pozornost a rozjet jednání jen proto, aby o pár měsíců později oznámil vlastnictví zbraní hromadného ničení (podobnou taktiku použila Severní Korea). 

Už jenom z těchto důvodů je na oslavy rozhodně brzy; nezbývá než doufat, že Američané budou postupovat velmi opatrně. Na druhé straně Írán může vidět výjimečnou šanci, jak dosáhnout svých cílů a vyhnout se vojenské konfrontaci se Spojenými státy, ke které se jinak obě země zdánlivě nezadržitelně blíží. 

Barack Obama již tolikrát vyloučil, že by Íránu dovolil zisk jaderných zbraní, že je téměř nepředstavitelné, aby k útoku nesáhl. Zároveň je úplně jasné, že útočit nechce a je ochoten k ústupkům, jaké jeho předchůdci nedělali. 

Teherán totiž nenabízí kapitulaci. Prezident Ruhání ani jednou nezmínil ukončení jaderného programu, pouze znovu a znovu opakuje, že Írán neusiluje o jaderné zbraně.

Výsledkem tak může být nabídka civilního programu, pokud se dokáže Írán dohodnout na systému důvěryhodného monitoringu ze strany mezinárodního společenství. Tím by režim doma neztratil tvář a Izrael, sunnitští Arabové a vlastně zbytek světa by nemuseli mít strach z íránské bomby. 

Tento ústupek by ale Írán určitě nechtěl zadarmo. Jak již bylo zmíněno, smyslem jaderné zbraně je zajištění nedotknutelnosti režimu, v podstatě jeho plné přijetí a začlenění do světového společenství. Írán si nárokuje vzhledem ke své velikosti, historii a tradicím úctu a roli regionální mocnosti na Blízkém východě, kde právě probíhá na různých úrovních válka sunnitů se šíity. Jaderná zbraň by mu bezpochyby úctu i vliv zajistila (nikoliv ale otevření světových trhů). 

Cíl je daleko

Pokud spatří světlo světa nějaká dohoda, bude téměř jistě obsahovat zmíněné body. Teherán již teď, dokonce i ústy nejvyššího vůdce ajatolláha Chameneího, opakuje, že zbraně nechce a považuje je za hřích. Obama během posledního projevu v OSN zmínil, že USA nechtějí v Teheránu nikoho svrhávat a Peršanům projevuje všemožný respekt. Partie je tedy nepochybně rozehrána.

Do cíle je ale opravdu daleko. Írán bude muset dokázat, že hraje otevřenou hru - obnovení důvěry po tolika letech tvrdého nepřátelství nelze provést ze dne na den. A pak je tu otázka, zda si nejsou oba světy natolik vzdálené, že jejich lídři nedokážou pragmatický posun k dohodě ustát na domácí scéně. V Íránu je nenávist vůči Spojeným státům jedním z pilířů, na kterých stojí tamní ideologie.

Když si minulý týden chtěl Obama potřást s Ruháním na chodbách sídla OSN rukou, vycouval z toho íránský prezident s poukazem, že situace je přeci jenom “příliš delikátní” (při podobném “tání” se před lety íránský prezident Rafsandžání před podobně dotírajícím Billem Clintonem nakonec schoval na toaletě). 

Pro Spojené státy přitom není představa “přátelských vztahů” s režimem, který drží politické vězně, řeší volby střelbou do demonstrantů, občas popírá holocaust a vyhrožuje Izraeli smetením do moře, také právě snadná pilulka ke spolknutí. Ruhání se nechal slyšet, že dohoda je možná během tří až šesti měsíců. Budou to v každém případě hodně zajímavé týdny.