Předem ohlášená smrt

Kdyby k tragédii, jaká potkala idylické městečko Newtown ve státě Connecticut v pátek ráno tamního času, došlo v kterékoliv jiné západní zemi, následoval by nevěřícný šok. Podobné hrůzy se občas stanou i jinde a dvacet osm mrtvých, z toho dvacet dětí do sedmi let, dokázal norský vrah Anders Breivik více než dvojnásobně překonat, dochází k nim ale zcela výjimečně, jednorázově. Norsko nikdy dříve podobný masakr nezažilo, jedinou západní zemí, kde k něčemu podobnému došlo opakovaně, je Finsko, a tam masoví vrazi v posledních desetiletích zaútočili dvakrát.

Ve Spojených státech naopak k hromadným vraždám dochází opakovaně, s jistou pravidelností. Když vystoupil v pátek se slzami v očích Barack Obama, prohlásil, že „k podobným událostem dochází až příliš často“ a vypočítal tři incidenty, při nichž již během své čtyřleté prezidentské kariéry musel konejšit pozůstalé, poslední z června letošního roku v coloradské Auroře.

Moderátoři televizní stanice NBC byli na obrazovkách také viditelně otřeseni. Zároveň ale s rutinou zkušených novinářů opakovali, že „víme všichni přesně, jak se bude situace vyvíjet. Identifikujeme útočníka, zjistíme všechny podrobnosti o jeho životě, dozvíme se, že to byl zvláštní samotář a že lidi z jeho okolí událost zase tolik nepřekvapuje, začneme si lámat hlavu, proč si nikdo ničeho včas nevšiml, zda selhala bezpečnostní zařízení ve škole, vypukne debata o držení zbraní.“ Všechny předpoklady se potvrzují, včetně toho, že vrah přišel do školy s legálně drženými zbraněmi.

Ve Spojených státech podle organizace Brady Campaign zasáhnou kulky střelných zbraní každý rok průměrně 97 820 lidí, denně téměř tři stovky. Ne všechno se dá svést na snadnou dostupnost smrtelného arzenálu, jak upozornil komentátor Ezra Klein v deníku The Washington Post, ve Švýcarsku či Izraeli jsou palné zbraně podobně dostupné a nic podobného se tam neděje.

Jinak je ale souvislost mezi množstvím pistolí, brokovnic, poloautomatických zbraní a dalšího arzenálu v rukou obyvatelstva a množstvím tragédií poměrně přehledná. V zemích jako Austrálie nebo Kanada, kde se jejich držení reguluje, počet incidentů klesá. Pravděpodobnost, že se ve velké zemi z času na čas chopí zbraně psychicky narušený člověk a způsobí něco neslýchaného, je vysoká.

Srovnaní s realitou

Američané ale tohle riziko podstupují dobrovolně. Volný přístup k palným zbraním přijali jako jeden ze symbolů své svobody a nic nenasvědčuje tomu, že by chtěli svůj postoj změnit.

Po každém masakru se sice skutečně začne rozléhat volání po regulaci prodeje (dostupnost smrtonosného arzenálu je dnes větší než v minulosti, viz také článek Cena za „klidný“ spánek), ty ale obvykle rychle utichnou, protože jsou v menšině.

Podle průzkumu společnosti Gallup ve skutečnosti počet Američanů žádajících omezení prodeje vytrvale klesá a dnes si nadpoloviční většina myslí, že by zákony regulující obchod se zbraněmi měly zůstat stejné nebo by se naopak měly ještě víc uvolnit.

Jinými slovy, Američané jsou v podstatě srovnaní s tím, že přijdou další tragédie, a berou je jako cenu za hýčkanou osobní svobodu. Je to kulturní záležitost, v níž se svobodomyslná Amerika zásadně liší třeba od Evropy milující bezpečnost a pořádek.

Nedávno v zábavním pořadu komika Davida Lettermana vystoupil konzervativní britský premiér David Cameron. Když se ho Letterman zeptal na jeho názor na volný prodej zbraní v Americe, neváhal představitel evropské pravice ani na okamžik. „Británie je v této otázce velmi odlišná a pro mě osobně je představa, že by neexistovala regulace prodeje zbraní obtížná.“ 

Američané to většinou vidí jinak a je velmi pravděpodobné, že ani ošklivá předvánoční tragédie ve státě Connecticut na tom nakonec nic nezmění.