0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst
Nemilosrdná minulost16. 10. 2008

Do boje proti komunistům

Před šedesáti lety se do boje proti zdánlivě neporazitelnému osudu pustila i skupina vojáka Květoslava Prokeše a pražského právníka Jaroslava Borkovce. Jejich pokus o vojenský převrat je dnes považován za vůbec největší domácí ozbrojenou akci s cílem svrhnout komunisty.

Astronaut

Pomalu se blíží termín, kdy budou promlčeny i ty nejtěžší komunistické zločiny. Pokud parlament neodhlasuje prodloužení lhůty, mohou se dosud žijící šiřitelé hrůz rudého teroru těšit od konce prosince klidnému stáří a věčné amnestii. Úměrně tomu, jak se zkracuje čas, stoupá aspoň v některých kruzích potřeba znovu se vrátit k desetiletím naší komunistické minulosti a vyrovnat se s nimi. Nad součtem zavražděných lidí, zničených osudů, rozvrácené země a společnosti člověka často napadne otázka: Bylo to nevyhnutelné? Opravdu jsme se tomu nemohli ubránit?Obvyklá odpověď v Čechách zní: Nedalo se nic dělat. Západ nás prodal v Jaltě, a komunistům podporovaným Stalinem bylo přece předem marné vzdorovat. Přestože jsou tyto teorie u nás téměř kánonem, ne všichni se jim ve svém životě podřídili. Příklad bratří Mašínů není ojedinělou ukázkou vzdoru svobodomyslných jedinců. Před padesáti lety se do boje proti zdánlivě neporazitelnému osudu pustila i skupina vojáka Květoslava Prokeše a pražského právníka Jaroslava Borkovce. Jejich pokus o vojenský převrat je dnes považován za vůbec největší domácí ozbrojenou akci s cílem svrhnout komunisty. Přesto se nad ním stále rozprostírá závoj ticha a nejasností. Žádný historik se ho dosud neodhodlal prozkoumat a podat nám zprávu, jak se celý příběh opravdu seběhl. Ticho zaráží o to víc, že české poválečné dějiny rozhodně nepřekypují hrdiny ochotnými bránit svobodu proti mnohem silnější přesile se zbraní v ruce.

Jediný svědek: protokoly

Čtyřicet procent hlasů z prvních poválečných voleb v roce 1946 dalo největší moc v Čechách komunistům a Gottwaldova partaj začala bezodkladně pracovat na uchvácení celého státu. Logicky se nejprve zaměřila na ozbrojené složky. Armádu se jí před únorem 1948 povedlo obsadit zhruba ze třetiny, pevně v rukou měla však klíčové vojenské zpravodajství a institut tzv. osvětových důstojníků (z jejichž řad se později etablovali nechvalně známí politruci). U policie komunisté získali významné pozice v rozvědce a ve státní i veřejné bezpečnosti. Bez vlivu byli u kriminálky a u finanční policie.Strategické přípravy korunoval únor 1948. Zbylé dvě partaje tzv. Národní fronty - lidovci a socialisti - ztratily vliv a čistky v „silových ministerstvech“ se rozběhly už zcela otevřeně. V následujících měsících musel z armády a policie odejít každý, kdo měl jakoukoliv spojitost se zahraničním odbojem, nekomunistickou politickou reprezentací první republiky či kdo projevil sebemenší nechuť k novým mocipánům. Část důstojníků opět odešla do exilu.Někteří z těch, kteří zůstali, se v prvních měsících komunistické diktatury pokusili o náznaky ozbrojených akcí. Kromě Prokešovy a Borkovcovy akce je známá i revolta v žateckých kasárnách z podzimu 1948. Popsat dnes tyto málo známé snahy o vojenský odpor proti nastupující tyranii není jednoduché. Zřejmě vinou nezájmu historiků věcí se zabývat či informovat veřejnost o svých výzkumech může zájemce o Prokešův převrat čerpat informace jen z několika set stran policejního a soudního protokolu. To s sebou samozřejmě nese určitá rizika. Je totiž známo, že komunistická policie si ve snaze dodat na šibenici dostatek „záškodníků“ jejich zločiny jednoduše vymýšlela a přiznání se obstarávalo mučením. Přes tyto pochybnosti se zdá velmi pravděpodobné, že Prokeš a Borkovec svůj vojenský převrat na jaře 1949 opravdu připravovali. Svědčí o tom záznamy z prvních výslechů, které podle expertních dobrozdání bývají vždy nejvěrohodnější a které poměrně podrobně celou záležitost popisují. Opřít se lze i o autoritu vzpomínek profesora Václava Černého, který Borkovcovu a Prokešovu akci hodnotí jako „reálný a vůbec nejodhodlaněji a nejradikálněji pojatý výkon branné demokratické rezistence“.

Chystám převrat

Podzim 1948 už zastihl majora Prokeše v civilu: vojáka ověnčeného pověstí hrdiny z bojů na západní i východní frontě druhé světové války vyhodili komunisté mezi prvními. V listopadu 1948 Prokeše navštívil kolega z předválečného působení na Slovensku, rovněž vyhozený generál Sámo Korbel. Na několika schůzkách se oba vojáci zaobírali myšlenkou na odpor proti brutálnímu režimu. Zvažovali různé možnosti a předběžně si rozdělili pole působnosti. Korbel zjistí situaci na Slovensku, Prokeš bude zvažovat možnosti v Čechách a na Moravě. V úvahu připadala samostatná vojenská akce.Někdy během debat s Korbelem navštívil major Prokeš kvůli jakési právní poradě pražského právníka Jaroslava Borkovce. Přestože se oba znali díky náhodnému setkání teprve dva roky, zabředli do dlouhé debaty o politických poměrech. Borkovec se Prokešovi svěřil se svou - na tehdejší dobu poměrně průkopnickou - vizí uspořádání poměrů po vyhnání komunistických diktátorů a opětovného nástupu demokracie. Ideální by podle něj byly tři politické strany na občanském principu: socialistická levice, občanská pravice a strana středu. Politické osobnosti, které už v boji s komunismem jednou zklamaly, by neměly v politickém životě více vystupovat. Na tom se oba muži shodli.V únoru 1949 se Prokeš rozhodl jednat. Zašel k Borkovcovi, sdělil mu, že je členem odbojové skupiny připravující vojenský převrat a navrhl, aby se stal jeho politickým poradcem. Borkovec souhlasil. V následujících týdnech se pak téměř denně ráno v osm hodin scházeli u Dopravních podniků a při procházkách Prahou probírali podrobnosti svého plánu.Strategie převratu získala brzy pevné obrysy. Spiklenci chtěli obsadit policejní centrálu v Bartolomějské ulici, generální štáb, ÚV KSČ, ministerstva, pražský rozhlas, letiště v Ruzyni a Kbelích a několik důležitých vojenských posádek po celé zemi. Následovat měla internace prezidenta a členů vlády, rozehnání Lidových milicí a SNB, rozpuštění komunistického parlamentu a národních výborů. Po celé zemi mělo být vyhlášeno stanné právo i s dočasným zákazem činnosti politických stran, omezením svobody slova a zákazem shromažďování. (Poslední tři příkazy by ostatně pučisté nemuseli nijak prosazovat - všechny platily hned od nástupu KSČ k moci a měly vydržet v platnosti ještě dalších čtyřicet let.) Vedení země chtěli Prokeš s Borkovcem v prvních chvílích po převratu svěřit zvláštním vojenským skupinám, do čela obcí se měli postavit nekomunističtí starostové podléhající zemským vojenským velitelům. Souběžně s těmito kroky nezbytnými pro úspěšné odstranění tyranů ovšem spiklenci promýšleli i návrat ke svobodné společnosti. Borkovec sepisoval úřednickou vládu, která by do měsíce od převratu převzala moc a připravila volby. Kromě toho měl kabinet podle předběžných plánů pracovat na vrácení ukradeného majetku původním majitelům a zrušit všechny politické rozsudky vynesené po únorovém puči.

Bartolomějská, Pankrác, rozhlas

V Praze očekávali organizátoři převratu největší odpor ze strany SNB, přesněji řečeno při útoku na její centrálu v Bartolomějské ulici. Tohoto úkolu se ujal třetí důležitý aktér celé akce Rudolf Hrbek, tehdy už bývalý kriminální rada. Prokeš s Hrbkem (znali se už před válkou) se začali pravidelně scházet v březnu 1949. Hrbek se hned zpočátku nabídl, že si jako člověk znalý policejních poměrů vezme na starost obsazení Bartolomějské ulice, což odhadoval na úkol zvládnutelný se zhruba padesáti samopalníky. Šlo o to, přemoci několik desítek členů stálé noční stráže, obsadit telefony, telegraf, zajistit odznaky a služební legitimace, budovu obsadit a hlídat.Podobně důležitých míst bylo ovšem mnoho a organizátorům převratu se nedostávalo spolehlivých důstojníků. Ti seděli na Pankráci. Hrbkovým úkolem číslo dvě se proto stala zteč pankrácké věznice a osvobození asi tří tisícovek politických vězňů. Všichni se měli okamžitě zapojit do převratových snah, na policejní důstojníky čekal služební odznak a příkaz k odchodu na důležité stanice SNB mimo Prahu. Jak by tam dokázali čelit bojovně naladěné komunistické bezpečnosti, není jasné. Hrbek Prokeše přesvědčoval, že mezi lidmi z kriminální policie vládne velká nespokojenost s politickými poměry. Zatímco v kasárnách měli provést převrat sami vojáci, policejní služebny měly tedy zřejmě ovládnout skupiny složené z nespokojených policistů a narychlo dovezených vojáků. Součástí stanného práva byl také rozkaz, aby se všichni propuštění policisté a vojáci vrátili zpět na svá minulá pracoviště.Třetím veledůležitým úkolem svěřeným Hrbkovi bylo obsazení pražského sídla rozhlasu, odkud chtěli pučisté oznámit svůj vojenský převrat národu. Obsazení měla zvládnout část skupiny samopalníků z Bartolomějské. Co se týče popřevratového řízení země zvláštními vojenskými radami, Prokeš s Borkovcem počítali s tím, že se do jejich čela postaví i řada vysokých důstojníků, kteří před diktaturou KSČ uprchli do exilu. Hlavním vojenským velitelem se měl stát velitel Pražského povstání generál Karel Kutlvašr, toho času právě vězněný na Pankráci a krátce nato ve vykonstruovaném procesu odsouzený k doživotnímu žaláři.

Tanky na pomoc

Dnes je samozřejmě otázka, nakolik byl takový smělý plán v komunisty ovládané zemi vůbec reálný. Pučisté k tomu potřebovali početné oddíly loajálních, schopných lidí, tedy především vojáků, které začal shánět Prokeš. Od února objížděl své známé z anglického a francouzského odboje, kteří ještě působili v armádě nebo v ní měli své kontakty, a zjišťoval, se kterými posádkami lze v převratu počítat. Plán byl jasný: v den D a hodinu H měli udělat to, co Prokešovi lidé v Praze. Obsadit důležitá místa, pozatýkat nebezpečné lidi, převzít vedení města a udržet v něm klid a pořádek.Prokešova vyjednávací taktika byla jednoduchá: napřed zjišťoval, kdo z důstojníků má důvěru obyčejných vojáků. Pak se s dotyčným sešel v bytě u některého známého nebo v kavárně. Když při nezávazné debatě vyšlo najevo, že oslovený muž není spokojen s politickou situací, nabídl mu Prokeš účast v „osvobozovací akci“. Obvykle následovala kladná odpověď, ale někdy se major dočkal i odmítnutí.Konspirativní pravidla zněla následovně: s velitelem byla uzavřena pouze obecná dohoda, konkrétní rozkaz s jasnými termíny a úkoly měl dostat později na papírku od posla v jemu známém rukopise. Tento rozkaz měl bez dalšího vyčkávání či pokusů o kontakt splnit.Prokeš měl samozřejmě zájem především o větší města. Postupem času tak získal příslib důstojníků v Olomouci, Přerově, Vyškově. Naopak se nepovedlo získat odhodlaného a spolehlivého spojence v Ostravě. Oslovení důstojníci Prokeše doporučovali svým přátelům a kolegům v jiných městech, takže přibyly posádky v Pardubicích, Plzni, Hradci Králové, Táboře, Žatci. Z několika posádek sháněl pro Prahu motorizované dělostřelectvo, dodávky pancéřových pěstí a min, skupinu ženistů. Prokešovi lidé se totiž nejvíce obávali obrněných vozidel, s nimiž disponovaly SNB a milice. Pro případ složitějších bojů dostal major příslib ze Žatce, že pošlou Praze na pomoc tanky.I Brno a Olomouc měly v případě komplikací jistit tanky dopravené po železnici z Vyškova. Prokeš kvůli tomu zavítal do Brna za svým starým známým, přednostou stanice Benešovským, a sondoval, jak by bylo možné zajistit vagony pro noční přepravu tanků mezi Vyškovem a Brnem. „Co se chystá?“ zeptal se podle vyšetřovacího spisu Benešovský. „Zvrat režimu,“ odpověděl krátce Prokeš. „Tak já se na to podívám,“ ukončil konspirativní rozhovor přednosta stanice. Později po prostředníkovi do Prahy vzkázal, že vagony budou, pouze se musí podle drážních předpisů objednávat dvacet čtyři hodin předem, aby na to pamatovali.Pro další velmi odpovědný úkol si Prokeš vybral svého bývalého podřízeného z posádky v Pelhřimově kapitána Vratislava Jandu, jednoho z dosud činných vojáků. Šlo o sehnání samopalníků pro obsazení Bartolomějské, centrálních úřadů, pošt a útoku na pankráckou věznici. Janda se to od majora dověděl na dovolené, kterou trávil u rodičů v Mnichově Hradišti. Dlouho se nerozmýšlel a během desetiminutové schůzky kývl na to, že z Pelhřimova a dalších posádek sežene zhruba sedmdesát mužů se samopaly a několika těžkými kulomety. Do Prahy na akci je měla svézt nákladní auta objednaná od náhodně zvolené, v té době ještě soukromé speditérské firmy.Zbývalo už pouze určit den D a hodinu H. Prokeš se rozhodl pro úterý 17. května 1949, tři hodiny po půlnoci.

Těsně před akcí

Zhruba měsíc před stanoveným datem se objevily první vážné komplikace. Generál Korbel, který stál u zrodu myšlenky na vojenský převrat a který jej měl připravovat na Slovensku, nervově nevydržel a uprchl do zahraničí. Ještě týden předtím Prokešovi sdělil, že pod Tatrami je vše vojensky i politicky připraveno a že bude v nové vládě požadovat šest ministerstev. Při útěku za sebe sice určil „náhradu“ - profesora Karvaše z Bratislavy, nicméně jak lze vyčíst z vyšetřovacího spisu, na Slovensku zřejmě nebylo připraveno nic. Korbelův odchod a špatné zprávy z Bratislavy Prokeše ale nezviklaly. Možná se mu zdálo, že celá akce je už příliš rozjetá a nelze ji zastavit. Aby unikl případným sledovačům, přestal spát doma a nocoval u známých, které využíval jako spojky a jejichž byty sloužily ke schůzkám s Borkovcem, Hrbkem a ostatními. Týden před dnem D napsal rozkazy a domluvil spojky, které je měly auty odvézt k aktérům puče, připravil i šifrované telegramy pro případ, že by se akce musela na poslední chvíli odvolat.V pátek 13. května, necelé čtyři dny před převratem, se měli Prokeš s Hrbkem sejít naposledy. Na schůzce se Hrbek dozvěděl, že v úterý v půl třetí ráno budou u Masarykových domovů v Krči čekat čtyři nákladní auta se sedmdesáti samopalníky na korbě (padesát do Bartolomějské, dvacet pro útok na Pankrác). Po likvidaci Bartolomějské se měla část mužů přesunout do budovy rozhlasu. „Počítám, že Bartolomějskou obsadím bez větších nesnází,“ hlásil Prokešovi místa znalý Hrbek. S tím se rozešli.Hned druhý den však vyhledal Prokeše Borkovec se zásadním vzkazem. Hrbek mu před chvílí oznámil, že v Praze náhodou narazil na zástupce jiné vojenské skupiny, která prý plánuje podobnou akci, ovšem později, až po červnovém sjezdu KSČ. Borkovec zároveň navrhl, že se ještě večer pokusí se zástupci druhé skupiny sejít. A v tu chvíli vstupuje na scénu tajemný Miloš Vokurka, představitel údajné převratové konkurence.

Konec nadějí

Na večerní schůzce Borkovce, Hrbka a Vokurky vypukla vzrušená debata. „Teď není na převrat vhodná doba,“ přesvědčoval údajně Vokurka, později ve vyšetřovacím spise uváděný jako ing. Miloš Borovička. „Napřed se musí uskutečnit sjezd KSČ, v létě budou snížené dodávky masa, zásoby surovin v továrnách poklesnou, nespokojenost dělníků poroste, nebudou mít práci. Zastavte to.“ Prozradil také datum „svého“ puče - 6. červenec. Borkovec se snažil oponovat: lepší je na sjezd nečekat a uskutečnit převrat nyní. Hrbek se snažil Vokurku-Borovičku přesvědčit, aby se sedmnáctého přidali k nim. Vokurka prohlásil, že sám nemůže rozhodnout, a odešel. Na plánovanou schůzku o den později už nedorazil a přes prostředníka vzkázal, že o společné akci v květnu zatím mezi jeho lidmi není rozhodnuto. Další schůzka měla proběhnout v pondělí šestnáctého. K té už ale nedošlo. Tentýž den ráno, tedy zhruba dvacet hodin před akcí, rozjela StB zatýkání. Prokeše zadrželi v konspiračním bytě před pátou ráno, Borkovce doma o dvě hodiny později a postupně následovali další. Prokeš už při prvním výslechu vyšetřovatelům řekl, že se večer před příchodem policie dozvěděl o zatčení jedné ze svých klíčových spojek a nabyl přesvědčení, že akce je prozrazena. „Měl jsem dostatek času utéci, rozhodl jsem se ale zůstat, poněvadž by každý mohl přede mnou plivnout, že jsem jako zbabělec nechal ostatní na holičkách,“ čteme ve vyšetřovacím spise.Dva měsíce nato vypukl jeden z největších domácích monstrprocesů. Obžalováno bylo celkem 58, odsouzeno 42 lidí. Prokeš, Borkovec a Janda dostali trest smrti, Hrbek a další dva lidé doživotí (Hrbka pustili na svobodu v roce 1963). Na ostatní čekaly sazby od šestnácti měsíců do dvaceti pěti let. Vokurka-Borovička byl kupodivu zproštěn žaloby.V roce 1966 odmítl soud žádost manželky Květoslava Prokeše o rehabilitaci. O čtvrt století později povýšil ministr obrany majora Prokeše in memoriam do hodnosti plukovníka a všechny odsouzené účastníky jeho hrdinného pokusu o protikomunistický puč čekala rehabilitace.

Čtyři stateční

Květoslav Prokeš (1897) sice vstoupil do armády hned po první světové válce a prošel pak různými posádkami, nebyl však typickým loajálním vojákem staré prvorepublikové školy. Byl spíše mužem odboje druhé světové války. Po okupaci pracoval jako zpravodaj v odbojové skupině Rašín - Ebert - Kudláček, začátkem čtyřicátých let pak utekl přes Maďarsko a Jugoslávii do Francie. Tady absolvoval vojenské kurzy a vstoupil do armády Svobodné Francie, kde byl blízkým podřízeným de Gaulla. Následovaly odjezd na Blízký východ a funkce velitele motorizované jednotky. Na sklonku války podal Prokeš žádost o propuštění a dobrodružnou cestou přes Balkán se vypravil k Svobodovým jednotkám. Po válce neuspěl se svojí žádostí o vyslání na vojenskou misi do zahraničí (měl výborné kontakty hlavně ve Francii). Přes své zkušenosti působil v podřadných funkcích a na jaře 1948 musel z armády bez udání důvodu odejít úplně.Předválečný funkcionář národně demokratické strany Jaroslav Borkovec (1906) se také zapojil do válečného odboje, byl ale zajat a v Drážďanech odsouzen k třiceti letům vězení. Po válce už na politickou scénu (přes nabídky poslaneckého křesla od lidovců) nevstoupil, zejména kvůli nesouhlasu s Košickým vládním programem a principem Národní fronty. Pracoval jako advokátní koncipient.Vratislav Janda (1913) nepatřil k vůdcům převratu, režim ale nelibě nesl skutečnost, že jako stále aktivní voják „verboval“ do akce jiné vojáky ze své posádky. Vystudoval gymnázium a vojenskou akademii. Za okupace pracoval v odboji, v roce 1942 byl zatčen gestapem a odsouzen na deset let káznice; byl poslán do Německa na vykopávání nevybuchlých bomb. Po válce dostal Československý válečný kříž a medaili za chrabrost a zásluhy. Sloužil jako štábní kapitán v Pelhřimově.Rudolf Hrbek (1909) byl absolventem gymnázia v Místku a Vysoké školy právní v Praze. Nejdříve pracoval jako advokátní koncipient, později na policejním ředitelství. Koncem války byl zatčen gestapem a držen v psychiatrickém lazaretu SS v Kosmonosích. Po válce byl znova přijat na policejní ředitelství, které jej vyslalo do Německa do komise pro stíhání válečných zločinců. Po únoru dělal nejprve běžného referenta, zakrátko byl od policie vyhozen.

Je to práce na mnoho let

Rozhovor s historikem Karlem Kaplanem

Bylo vůbec možné uskutečnit v tehdejším policejním státě v Československu úspěšný vojenský převrat?

S ohledem na vnitropolitické poměry, mezinárodní situaci a tehdejší pozici komunistické strany v ozbrojených silách byla naděje na úspěch takových akcí více než nepravděpodobná, skoro žádná. To ovšem neznamená, že se nemáme věnovat studiu takových pokusů či že si nemáme vážit jejich organizátorů a účastníků a připomínat si je.

Čím si vysvětlit, že se mezi historiky o případu Prokeš - Borkovec ví velice málo?

Odborně zpracovaných politických procesů a případů odporu je dosud poměrně málo. Z vojenských procesů jsou známé ty s generálem Píkou, s generálem Kutlvašrem, akce Žatec a několik málo dalších. Případ, o kterém hovoříte, historiky dosud zřejmě nezaujal, možná se na něj prostě zapomnělo.

Kolik bylo v poúnorovém Československu lidí, kteří šli do podobně plánovaného střetu s mocí?

Odpověď na tuto otázku je velice obtížná. Odpor proti režimu se projevoval nejrůznějšími formami a nedá se přesně zjistit počet ozbrojených střetnutí. Po roce 1989 byly všechny procesy až na několik výjimek, kdy došlo k zabití člověka, rehabilitovány ze zákona, což bylo správné a rychlé. Tím odpadlo zdlouhavé projednávání jednotlivých případů u soudů, jak to například předpokládal rehabilitační zákon z roku 1968. Zároveň se tím ale omezila možnost získat přesnější odpověď na tuto otázku.

Není úkolem historiků, aby nám tuto věc osvětlili?

To vyžaduje práci na mnoho let. Politických procesů bylo příliš, a musel by se zkoumat každý jednotlivě.

Byl u nás větší ozbrojený odpor než například v Polsku nebo Maďarsku?

Neznám polské a maďarské údaje, abych mohl srovnávat. Ani nevím, zda existují. Ale pokud bychom uvažovali jen o ozbrojeném odporu, nikoliv o politických procesech vcelku, je nutno uvést například maďarskou revoltu v roce 1956 i ozbrojená střetnutí krátce po válce v Polsku.

Text vyšel v Respektu 37/1999.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].