Bosenská plavkyně v 18 letech dokázala víc než světová diplomacie

Dobrý den, dobro došli.

Pozítří začíná olympiáda v Paříži a chystají se na ni samozřejmě i balkánští sportovci. Osobně nejsem zrovna skalní fanoušek sportu. Olympiáda je pro mě spíše symbolem mezinárodní spolupráce a sbližování – přestože v některých případech byla zneužita k tomu, aby se během ní politici domlouvali třeba na tom, jak přesně napadnout Ukrajinu. Politika je zkrátka všudypřítomná a nejinak tomu je i ve sportu. Jednou jsem se osudně spálila, když jsem se zeptala náhodných Srbů v Praze, jestli když už vypadli, budou v mistrovství světa ve fotbale fandit Chorvatům. Byla jsem ještě příliš nezkušená a chladné pohledy dotázaných jsem si nejspíš do určité míry zasloužila. Dnes bych takovou chybu neudělala. O to víc mě fascinuje příběh Lany Pudar – plavkyně z Mostaru, která na olympiádě ponese vlajku Bosny a Hercegoviny. Lana nemá kde trénovat – v Bosně a Hercegovině není bazén, který by jí vyhovoval. Přesto je tato nesmírně talentovaná sportovkyně velice úspěšná a ve svých osmnácti letech má coby evropská šampionka z roku 2022 na olympiádě velké šance na medaili. Je to příběh, který možná známe i z Česka – Martina Sáblíková ostatně také neměla dlouho kde trénovat a bruslila v bytě a na rybníce. Bosna a Hercegovina ale není Česko – jen málokdo v Bosně může být skutečným „hrdinou“ všech. Lana Pudar žije v Mostaru, což je dominantně bosňácko-chorvatské město. Její tatínek je bosenský Srb. A Lana Pudar je velmi neobvykle oblíbená u obrovské části obyvatel celé země, bez ohledu na příslušnost k náboženské nebo etnické skupině. A byť se to v českém kontextu může jevit jako malichernost, v Bosně a Hercegovině je tohle skutečně velká věc. Lana Pudar tak uspěla už jen tím, že do jisté míry, alespoň při závodech, na krátkou chvíli svou roztříštěnou zemi dokáže spojit. Světová diplomacie to nezvládla za posledních 30 let od konce války.

Právě Balkán, tato nepředstavitelně složitá oblast s pohnutou minulostí, dokáže čas od času vyplodit skutečně silné příběhy. Jedním z nich je snaha Bulharska o vytvoření a udržení životaschopné vlády. Kdybych dostala korunu pokaždé, když v tomto newsletteru současnou snahu o bulharskou vládu zmíním, měla bych už nejméně jedno euro – měnu, kterou Bulharsko chce, ale zřejmě ještě dlouho mít nebude. Naděje na složení vlády jsou totiž zase o něco mizivější a země je tím pádem o krok blíže dalším předčasným volbám. Byly by v pořadí sedmé za poslední tři roky – naposledy šli Bulhaři k volbám v červnu. Bez stabilní vlády se Bulharsko nedočká nejen eura, ale ani žádného řešení dlouhodobých problémů, jako je korupce, nekontrolovaná urbanizace, úpadek menších měst a venkova a odliv mozků. Nutnost obyčejného civilizačního rozvoje v tomto světle vypadá jako nedostižný bonus.