Koncert Nilse Frahma: Nechceme žádné lidské zvuky

Když si Nils Frahm po příchodu na pódium na ruce navlékl rukavice, namočil je do vody, a pak několika kapkami ostříkal přední řady publika, bylo to gesto, které jako kdyby navazovalo na deštivý večer. Hlavně kvůli němu se vystoupení plánované minulý pátek 13. září ještě pod širým nebem na drážďanské scéně Junge Garde uprostřed historického městského parku Großer Garten přesunulo do prostoru Alter Schlachthof (tedy koncertního sálu zbudovaného z bývalých jatek).

Chvíli poté, co s poťouchlým úsměvem zkropil již beztak promoklé příchozí v prvních řadách, přiložil mokré rukavice na skleněnou harmoniku. Speciální nástroj, který původně sestrojil Benjamin Franklin v 18. století a na němž zvuk vzniká právě třením mokrých prstů o roztočené skleněné misky. Publikum hned při prvních tónech ztichlo a pohroužilo se do hudby, která v tu chvíli vznikala ze skla a vody.

Populární německý skladatel8 minTóny z tichého velkoměsta, který vyprodává velké sály a na Spotify si ho měsíčně najde 1,5 milionu posluchačů, má dar využít každý z nástrojů pro svůj zklidňující, melancholicky ambientní rukopis. A je jedno, jestli se jedná o skleněnou harmoniku, harmonium, varhany či pianino s odhalenými strunami, nebo jestli jde o analogové syntezátory, které má vyskládané v několika řadách.

Zážitek z jeho koncertů je vždy mimořádný. Pohybuje se sám po pódiu mezi obrovským arzenálem nástrojů, který má rozdělený na dva pokojíky, dvě pracoviště: jedno je to archaické, kde hraje zasněné klavírní melodie, a to druhé je naopak klubové, které pulzuje tanečními beaty. Jeho koncert tak střídavě osciluje někde mezi romantismem Chopinových nokturn a technologickým rozpukem Kraftwerk. Nils Frahm dokáže jednou rukou zhmotnit město, které usíná, a druhou zase to, které nikdy nespí.