Bratislava je přehlídkou promarněných šancí

Dvacet sedm lídrů států EU si bude v pátek prohlížet Bratislavu z lodi plavící se po Dunaji. Uvidí město, jež je svou malostí v podivném rozporu s majestátem řeky. Jistě pochválí výhled na předimenzovaný hrad a zdvořile pomlčí o nafouklé krychli pod ním drze vyčuhující z nábřeží až nad vodu, nebo o několika výškových budovách, které budí dojem, že město postihlo zemětřesení a přežilo jej jen několik náhodných mrakodrapů. Ale z řeky hlavně neuvidí to, co vidím já: ošklivost veřejného prostoru, jenž je odcizen těm, jimž má sloužit.

Slovo odcizení má v tomto případě dvojí smysl. Město je odcizené svým obyvatelům (nebo také naopak) a současně jim bylo odcizeno, tedy ukradeno. Bratislava patří v přepočtu HDP na hlavu k nejbohatším regionům v Evropě, ale když tam přijedete vlakem či autobusem, stroj času vás vrhne do osmdesátých let. Přijíždím takto z Prahy často a pokaždé se jménem Bratislavy zastydím, když projíždím ulicemi a zrak mám ještě nenavyklý na tu ošklivost.

Ten rozdíl se stále zvětšuje. Praha – a nemám na mysli její centrum – prošla za posledních deset let civilizační proměnou, v Bratislavě vytáhnete paty ze starého města a během okamžiku se ocitáte v zanedbané poušti, jež pohrdá lidmi. Jak je to možné? Myslím, že rozdíl není v míře korupce, neboť ta je – soudě podle nekonečných afér obou magistrátů – srovnatelná. Rozdíl je ve vztahu obyvatel i politiků ke svému městu.

Kdyby se pražští radní dopustili vůči městu takových zločinů jako ti bratislavští, skončilo by to jejich defenestrací. Jenže Bratislava je dobyté město, které Slováci obsadili až po druhé světové válce, když z něj vypudili dvě třetiny jeho původních obyvatel – Židy poslali na smrt a Němce i Maďary vyhnali. Udělali s ním totéž, co s městem dělají všichni dobyvatelé: vnutili mu své barbarství. Je ostatně příznačné, že židovskou čtvrt a synagógu nesrovnal se zemí Hitler, ale slovenští komunisté dvacet let po válce.

Bratislava je okupována dodnes: po komunistech přišli developeři. Radní jim vycházejí vstříc, protože se nemusí bát voličů, z nichž většina se do Bratislavy přistěhovala a k městu má vlažný vztah. Až dnes dorůstá do středního věku silná generace, která se v Bratislavě narodila.

Aby bylo jasno: mám Bratislavu rád, ale ona nemá ráda mne. Kašle na mne jako na všechny své obyvatele – a oni na ni. To, co ji činí příjemným místem k životu, není její zásluhou. Má štěstí, že leží na úpatí Karpat, po jejichž hřebenu můžete jít pěšky až do Tater. Má štěstí, že stojí na štěrku - z mého domu to mám deset minut na kole k jezeru s průzračně čistou vodou; a takových jsou v okolí Bratislavy desítky.

Mohlo by to být vzkvétající město, ale je to dravá džungle čekající na generaci, která ji bude chtít civilizovat. Svým způsobem je Bratislava metaforou pro celý stát, jemuž je hlavním městem – je přehlídkou promarněných šancí na lepší život pro její obyvatele.