Jak mne Černobyl ozářil poznáním

Bylo prvního května 1986, konformní davy pochodovaly kolem tribun, zatímco naše hrstka nekonformních se rozložila na liduprázdné louce za městem. Můj dvouletý syn s kamarádem běhali kolem nás a ochutnávali jarní trávu. To jsme ještě nevěděli, že na ni právě padá radioaktivní prach z Černobylu.  Během následujících dnů mne ozářilo něco jiného než gama paprsky – bylo to poznání, že komunistický režim je úplně jiný, než jsem si dosud myslel.

Až do oněch dnů jsem měl za to, že se chová racionálně, když rozlišuje mezi svými nepřáteli a lhostejnou většinou. Chápal jsem, proč pronásleduje své protivníky, mezi něž mě oprávněně počítal, a proč naopak usiluje o to naklonit si onu většinu dodržováním společenské smlouvy o tom, že ji nechá v klidu žít, pokud formálně uzná jeho legitimitu. Chápal jsem, že můj život pro něj nemá cenu, protože pro jeho přežití jsou důležité jen životy lidí z konformního davu.

Když jsme se vrátili z louky, viděl jsem v televizi pochmurného moderátora, který vážným hlasem mluvil o tom, že se nic vážného nestalo. Další den jsem viděl v televizním studiu státní hygieničku; jmenovala se Dana Zusková a i po třiceti letech, kdy jsem se na ni díval na YouTube, mi běhal mráz po zádech.  Doporučovala rodičům, aby brali své děti do přírody, neboť jim nic nehrozí. „Důvěřujte nám,“ obracela se na veřejnost.

https://www.youtube.com/watch?v=v62cofNhBf8

Přepnul jsem na rakouskou televizi, kde divákům ukázali radioaktivní mrak a řekli, že sice není jasné, nakolik je nebezpečný, ale děti do šesti let ať zůstanou doma, Rakušané ať nejedí čerstvou zeleninu a nepijí mléko. Když jsme šli na další den se synem do jeslí, ředitelka nám se slzami v očích řekla, že dostala příkaz vyhnat děti ven na pískoviště.  Tehdy jsem pochopil, že žádná společenská smlouva mezi režimem a konformním davem neexistuje -  to si ji onen dav jen namlouval, aby omluvil svoji konformitu.

Dnes se to už těžko vysvětluje a ještě těžší je vstoupit do mysli tehdejšího režimu, nicméně pravda o havárii v Černobylu musela být potlačena z jednoho jediného důvodu. Stala by se totiž důkazem chyby v politickém systému, jenž trval na tom, že je vědecky podložen, a tudíž bezchybný. Právě jaderná energetika byla jeho vývěsným štítem.

Vskutku nebylo jasné, jak nebezpečný je radioaktivní mrak, komunistický režim však riskoval zdraví i životy dětí ve jménu své bezchybnosti. Bylo mu úplně jedno, že jsou to děti onoho konformního davu, který se mylně domníval, že si lhostejnou poslušností koupí klidný a bezpečný život. Režim od něj žádal mnohem víc: „Vydej mi svoje děti, i kdybych je měl poslat na smrt.“

Tehdy mne ozářilo – a vyděsilo - poznání, že komunistický systém je mnohem horší, než jsem si do té doby dokázal představit.  Obyvatele považoval za pouhé rukojmí ve válečném tažení za svoje přežití a jejich životy bez ohledu na to, zda patřily konformnímu davu, nebo hrstce odpůrců, pro něj měly stejnou cenu – žádnou.

Zkuste si na to vzpomenout, až vám bude zase někdo říkat, že za komunistů bylo líp.