0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst
Ost-blog1. 5. 2016

Nová éra násilí: známí politici, neznámí útočníci a veřejné oběti

Oběti nemají společného takřka nic krom jednoho: veřejně se hlásí k evropské civilizaci

Autor: Milan Jaroš

Zhruba dvacítka mužů napadla v Moskvě jednu z nejslavnějších ruských spisovatelek Ludmilu Ulickou. Polili ji zeleným dezinfekčním roztokem a spílali jí do zrádkyně národa. Mezi napadenými byly i děti. V Praze posprejovala skupina mladíků v kapucích nacistickými symboly a hesly výlohy a zdi šesti kaváren a obchodů, které jsou na seznamu kampaně HateFree, tedy proti nenávisti všeho druhu. Na Slovensku v Trnavě rozmlátily dlažebními kostkami kavárnu poslance Jozefa Viskupiče dvě skupiny fotbalových grázlů.

To vše se stalo během několika uplynulých dnů - a kdybych měl mezi útoky počítat i nenávistné výroky na sociálních sítí, byly by toho tisíce stran každý den. Mimochodem, spisovatelé začínají být přednostně na ráně: před měsícem napadli dva mladí muži v chorvatském Splitu slavného satirika Ante Tomiče. Oběti útoků (je jich mnohem víc) nemají společného takřka nic krom jednoho: veřejně se hlásí k evropské civilizaci odmítající násilí. A právě proto si je ti, co po násilí naopak touží, vyhlédli.

Pamatuji si různé éry násilí. Za komunismu bylo spjato se systémem, přesně cílené a postupem času spíše psychické. Nevyhnul se mu nikdo, ale zmírnit ho šlo poslušností. Po pádu komunismu přišlo v devadesátých letech násilí fyzické a živelné; rváči se přitahovali navzájem, v Bratislavě se po chodnících kutálely hlavy mafiánů utržené bombou, ale každý mohl dostat také náhodnou pěstí z přemíry svobody. Pak nastalo relativně dlouhé období, v němž naše část Evropy objevovala kouzlo veřejného klidu. Jenže byl to klid před bouří.

Padají první těžké kapky z mračen, jež jsme na obzoru mohli vidět už dost dlouho, ale doufali jsme, že se vyprší jinde. To se nestává. Ta mračna, to jsou slova politiků, ty kapky, to jsou rváči – jejich vztah je přímý a stejně fyzikální jako v případě bouře.

Na obranu Ludmily Ulické vystoupil americký PEN a správně ukázal na Kreml jako na viníka, neboť pomocí zákonů i slov napadá své kritiky, a anonymní rváči pak dokončují fyzickou práci za něj. Na obranu Ante Tomiče vystoupila Evropská federace novinářů a správně ukázala na chorvatskou pravicovou vládu, jejíž ministr kultury v podstatě řekl, že Tomič si za útok může sám (a která mimo jiné pracuje na rehabilitaci fašistického státu z druhé světové války).

V obou těchto případech už k násilí vyzývá vládní moc, což naštěstí ještě není náš případ. Je velmi sympatické, že v Česku i na Slovensku se lidé sdružují na obranu proti násilí a veřejně proti němu vystupují. To však nestačí, protože násilníci – na rozdíl od jejich obětí – nemají tváře a jména, a pokud zůstanou anonymní, budou útočit dál.

Demokracie je jediný politický systém, který trvá na tom, že společenské spory se dají a mají řešit bez použití násilí. Proto je však její povinností bránit se proti těm, kdo násilí používají či k němu vyzývají, odhalit je a potrestat. Proto je dobrou zprávou, že pražská policie obvinila minulý týden Adama Bartoše z trestných činů proti lidskosti, jichž se měl dopustit svými slovy.

Jenže co s politiky ve vyšších patrech? Existuje jen jeden způsob, jak odvrátit bouři: rozehnat mračna nenávistných slov. Ukázat na ty, kdo je vyslovují, a označit je za původce násilí. Jenže nestačí, když to udělá pár médií a aktivistů. Na řade jsou ti politici, kteří věří v to, že bránit demokracii má smysl.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].