0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst
Ost-blog17. 7. 2016

Rozmluva s mrtvým spisovatelem

Truchlit za Pétera Esterházyho je v jistém smyslu lehčí než myslet na všechny ty mrtvé v Nice

Autor: Wikimedia Commons

Nepromluvil jsem o víkendu s žádnou lidskou bytostí. Mluvil jsem občas jen na psa, který se ode mne nehnul ani na krok, v panice, že ho opustím jako jeho paní, která odletěla na nějakou konferenci do Barcelony. Nepromluvil jsem s živým člověkem, protože jsem v duchu rozmlouval s Péterem Esterházym, který je od čtvrtka mrtvý. Řekl bych, že takových jako já musely být davy. Jen těch nekrologů, v nichž mu autorky a autoři vyznávali lásku, jsem četl desítky. Ví o tom Péter?

Naposledy jsem s ním zaživa mluvil v dubnu v Budapešti. Věděl jsem, že umírá na rakovinu slinivky, a přišlo mi nesmyslné zeptat se ho, jak se má. Zeptal jsem se ho, jak prožívá blížící se konec. Oči se mu rozzářily, jako by se na tu otázku těšil. Mluvil o svém intimním vztahu k nádoru, který ho zabíjí, a o tom, jak zajímavě se změnilo chování lidí k němu od okamžiku, kdy se nádor probral k životu. Mluvil o zdi, která mezi ním a nimi vyrostla. „Vidí mne jako nemocného, jako pacienta,“ řekl.

Ale on přece nikdy pacientem nebyl; byl spisovatelem, což byl v jeho případě úděl tak existenciální, že žádná jiná role jej nemohla vytěsnit. Měl jsem štěstí poznat několik spisovatelů, pro něž bylo psaní takovým životním údělem (Dominik Tatarka nebo Jan Balabán). Je to břímě, které dokáží snášet jen ti nejstatečnější, a vždy jsem jim záviděl ne ani tak jejich talent, jako jejich odvahu. Přinutit svou mysl, aby se spustila do hlubin bytí, kde řádí samé běsy, je jako sestoupit zaživa do pekla. Péter to dělal s noblesou aristokrata, jímž ostatně opravdu byl. Jeho kniha Opravené vydání o hraběcím otci, v němž po jeho smrti objevil komunistického udavače, je snad největším projevem autorské odvahy, s jakým jsem se v literatuře setkal.

Ale rozmlouval jsem s Péterem o víkendu také proto, že od jeho smrti přibylo mrtvých v Nice a v Ankaře - a já cítím, že mi docházejí síly k truchlení. Jak má člověk vstřebat tolik smutku, který na něj sedne po zapnutí počítače? Antropologové říkají, že lidská bytost nedokáže normálně fungovat v sociální síti větší než 150 lidí. Jenže my tuto intimní zónu denně mnohonásobně nafukujeme, každé mrtvé dítě v Nice nám do ní vstupuje, stejně jako každý vraždící maniak vzdálený tisíce kilometrů, a stejně jako každý politik, který už v této chvíli přemýšlí, co šíleného zítra řekne, aby vykopl dveře této intimní zóny.

Truchlit za Pétera Esterházyho je v jistém smyslu lehčí než myslet na všechny ty mrtvé v Nice. On dal svým dílem smysl dokonce i své smrti, přesněji svému umírání, o kterém napsal svoji poslední knihu. Ale co si počít s tím, že smrt pod vraždícím náklaďákem nedává ukončeným životům těch obětí vůbec žádný smysl?

Nebylo přesné napsat, že jsem s Péterem rozmlouval. On samozřejmě jen moudře mlčel, jak se na mrtvého geniálního spisovatele patří.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].