Britové se budou z brexitu léčit minimálně jednu generaci

Další pokus, další odklad. Britský premiér Boris Johnson byl v sobotu o elegantním taktickém tahu parlamentu nucen sbalit fidlátka i se zbrusu novým návrhem dohody o odchodu z EU a požádat Evropskou unii o další prodloužení lhůty nutné ke spořádanému brexitu. Johnson však dopis nepodepsal, dokonce k němu připojil druhý, v němž vysvětluje, proč podle jeho názoru odklad není zapotřebí, a není se mu možné divit: před pár týdny prohlásil, že než by žádal Brusel o odklad, “to bude raději ležet mrtvý v příkopě”. Podle posledních informací britských médií je premiér naživu a nic na tom nehodlá měnit, což je zároveň zřejmě nejjistější informace, jakou o budoucím vývoji máme.

Jinak je situace značně nepřehledná. Týdeník The Economist například tvrdí, že “pravděpodobnost předčasných voleb konaných  před koncem roku se značně zvýšila”. Deník Financial Times zase, že “pravděpodobnost předčasných voleb konaných před koncem roku se zásadně snížila”. Poslanci odmítli návrh schválit, dokud k němu nebudou vypracovány, vydiskutovány a schváleny všechny prováděcí předpisy. Údajně proto, aby zabránili možnosti, že se obrovský legislativní balík do konce října nezvládne a nikdo neví, co by se v takovém případě stalo - zda by Británie přece jenom z EU nakonec nevypadla “natvrdo”, tedy bez dohody.

Za tímto oficiálním důvodem se ale skrývá ještě řada dalších. Od prosté snahy Johnsona ponížit (viz ona “smrt v příkopu”) až po taktické manévrování ve snaze vývoj na poslední chvíli zvrátit. Johnsonovi se minulý týden podařilo vyjednat něco, v co málokdo věřil, a odpůrci brexitu byli jeho úspěchem zjevně zaskočeni.  I výsledek sobotního hlasování naznačuje, že jeho šance jsou teď v parlamentu velmi vysoké.

Zároveň ale pod okny parlamentu demonstroval v pátek téměř milion Britů pro setrvání v Unii a průzkumy naznačují, že v tuto chvíli názor demonstrujících sdílí (velmi) mírná většina obyvatel Spojeného království. Země je nadále totálně rozpolcená: i když se Johnson se svou překvapivou dohodou přiblížil řešení zatím nejblíže, obě strany hrají naplno a nic není vyřešeno. Stoupenci setrvání věří, že se jim přece jen ještě podaří vyvolat druhé referendum, zřejmě v podobě hlasování o Johnsonově návrhu.

Existuje tedy vůbec cesta z této šlamastiky ven, nebo se nikdy nekončící britské dohadování o odchodu změní v jakýsi evropský folklór, který bude probíhat ještě léta; možná tak dlouho, až všichni zapomeneme, že vůbec probíhá a proč vlastně? Předčasné volby nemusí vyřešit vůbec nic, parlament se může opět sejít stejně rozpolcený a bez šance poskládat jasnou většinu pro jakékoliv řešení. Johnson svým razantním postupem značně vylepšil šance konzervativní strany, ale jde především o to, že se podařilo zastavit “útok zprava” vedený Brexit party Nigela Farage.

Naopak konzervativci ztrácejí střed, dvacítku středových poslanců ostatně sami vyloučili. Když k tomu připočteme rozhodný odpor k dohodě ze strany severoirských nacionalistů, není vlastně vůbec jisté, jestli by konzervativci po volbách měli dostatečný počet hlasů pro dohodu, i když by skončili jako nejsilnější strana. Hlavním význam voleb by tak mohl být v tom, že by odklidil ze scény labouristu Jeremyho Corbyna, jenž by po případné druhé prohře už svoji pozici pravděpodobně neustál.

Bylo by tedy lepším řešením opakované referendum? Mohlo by být, ale pouze v případě, že by v něm i podruhé zvítězili stoupenci odchodu z EU. V takovém případě by skutečně už nikdo nemohl stát brexitu v cestě. Kdyby naopak  tentokrát těsně zvítězili proevropští Britové, lze čekat okamžitě začátek kampaně za referendum třetí. Protože právě tohle je jeden ze základních problémů a otázek spojených s plebiscity: mají se opakovat pokaždé, kdy průzkumy ukážou, že tentokrát by mohla o chlup vyhrát druhá strana? Skotové mají v tuto chvíli rozhodně pocit, že ano: tamní SNP požádá v dohledné době o opakování referenda o odtržení Skotska od Velké Británie.

Ve hře je nicméně stále možnost, že EU teď Britům nabídne menší odklad. Ti prodiskutují Johnsonovu novou dohodu a nakonec ji třeba do konce roku schválí. Kdo brexit sleduje, těžko podobně přehledné koncovce uvěří, ale možná skutečně je. Většina Evropy si v takovém případě nejspíš oddechne, že má rozhádané Brity konečně z krku a že tragikomický příběh neskončil katastrofou. A za kanálem La Manche si pak budou muset nějakou dobu své problémy řešit sami bez toho, že by si s nimi muselo lámat hlavu dalších 400 milionů lidí na kontinentu. Celý brexit je totiž především důsledkem rozštěpu v britské  společnosti, který se neopatrným zacházením s pravidly demokracie podařilo vyhrotit do téměř absurdní polohy. A z toho se Britové budou léčit minimálně jednu dvě generace.