Pojar: Islámský stát musí porazit místní Arabové

V novém Respektu 49/2015 najdete velký rozhovor s Tomášem Pojarem o řešení uprchlické krize.  Zde někdejší náměstek ministra zahraničí a velvyslanec v Izraeli hovoří o tom, co si slibovat od stupňování náletů na Islámský stát. 

Překvapilo vás, že Turci sestřelili ruské letadlo?

Ne že bych to očekával, ale zase tak moc mě to nepřekvapilo. Rusko tradičně ne zcela respektuje cizí hranice a Turecko několikrát Rusko vyzývalo, aby se raději od jeho hranic drželo dál. Takže mi to do logiky blízkovýchodního boje a logiky ruského vstupu do syrské války zapadá.

Přiblížili jsme se po vstupu Ruska do války v Sýrii našemu cíli, tedy porážce Islámského státu?

Myslím, že jsme ji neoddálili, ale výrazně jsme ji tímto faktem nepřiblížili. Vstup Ruska do války znamená, že se režim Bašára Asada udrží u moci, byť fakticky jen v části Sýrie. Je jen otázka, o jak velkou část se bude jednat. Rusko nebombarduje primárně Islámský stát, ale jiné sunnitské skupiny ohrožující Asadovu moc. Podpora Asada zároveň nepřináší žádnou garanci toho, že Islámský stát padne.

Dá se vůbec ISIS porazit jen leteckými útoky?

Islámský stát mohou porazit pouze místní sunnité; žádná válka se nedá vyhrát bez tzv. boots on the ground, bez pěšáků. A pěšáky musí být v první řadě jednotlivé místní skupiny postavené na sunnitských kmenových strukturách. Kurdové mohou ovládnout pouze území, které tradičně bylo kurdské, nebo kde žily jiné menšiny. Jinak musí jít o sunnitské kmenové vůdce. Oni tam žijí dnes a budou žít i nadále. Nejde nikdy o pouhé dobytí území, ale hlavně o jeho udržení. Tu oblast nemůžou udržet Američané, Rusové, dokonce ani Íránci, ani žádní jiní šíité, tedy ani současný damašský nebo bagdádský režim.

Někdo je ale musí organizovat, vyzbrojit, povzbudit…

Povzbudit se dají penězi nebo nějakou další pomocí, dodávkami zbraní a hlavně garancí toho, že nebudou přímo ovládání šíitskými režimy z Damašku nebo Bagdádu. Tuto garanci můžou dát nějakým způsobem Spojené státy, může ji dát západní svět jako celek, samozřejmě v kombinaci s Tureckem, Saúdskou Arábií a se zbylým sunnitským světem, případně i s Ruskem. To automaticky neznamená, že na místě musí vzniknout nějaký de iure sunnitský stát. Nadvláda šíitských vlád z Bagdádu nebo Damašku ale fungovat nebude. Pro místní sunnitské kmeny bude vždy sunnitský Islámský stát menší zlo než šíitský režim, ať už odkudkoli. Nezapomínejme, že na Blízkém východě teď zuří seriózní sunitsko-šíitská válka.

Jaký má tedy smysl bombardovat dnes území Islámského státu, pokud nálety nepovedou k jeho porážce?

Kdyby nebyl Islámský stát bombardován ze strany zejména Spojených států, ale i Jordánska nebo Spojených arabských emirátů, ovládal by větší území. Byl by ostřelován a možná i dobyt kurdský Irbíl, možná mohlo padnout pár dalších iráckých měst a válka by se mohla jednodušeji přenést i do samotného Bagdádu. Proto má cenu Islámský stát zadržovat a má cenu podporovat například Kurdy, kteří teď pronikli do hloubky syrsko-iráckého území.

Má ale smysl bombardovat centrum ISIS, město Rakka?

Důležité to je, zásadní to není. Skutečnost, že se boje přenesly na předměstí Rakky, je symbolicky i takticky důležitá. Dobytí Rakky ale neznamená smrtelný úder pro Islámský stát. Důležitější město je Mosul, protože je daleko větší. Navíc islamistické skupiny jsou schopny metamorfovat v jiné skupiny a bojovat na místě dlouho. Nezapomínejme, že Islámský stát je pouze jednou z proměn radikálního islámu, sunnitského džihádismu, a zdaleka není tou poslední. Potlačit islamistický terorismus výlučně na vojenském bojišti je prakticky nemožné. Je třeba budovat koalice s místními kmeny a tlačit na vlády okolních států. Bez bombardování to nejde, ale bombardování samo o sobě nestačí.

Objevují se námitky, že bombardování Rakky přináší hodně mrtvých civilistů.

Žádná válka se nevyhne obětem mezi civilisty.

Chci říct, zda zabíjení civilistů nepovede k další radikalizaci místních sunnitů?

Je otázka, proti komu se lidé v Racce obrátí, nebo ke komu momentálně cítí větší sympatie. Pokud dnes teroristé drží lidi ve městě násilím, aby při náletech došlo k civilním obětem, tak se to může obrátit proti nim. Může to vézt k oslabení vztahu místních klanů s Islámským státem, což by bylo jednoznačně žádoucí. Používání živých štítů patří nicméně k běžné taktice, kterou neaplikuje zdaleka jen Islámský stát. Má ji i šíitský Hizballáh v Libanonu, má ji palestinský Hamas v Gaze. Jejich logika je „čím více civilních obětí včetně těch vlastních, tím lépe“. A přiznejme si, že z jejich pohledu tato taktika nezřídka funguje.

ISIS se usadil na Sinaji, do určité míry i v Libanonu. Jak tento fakt ohrožuje Izrael?

Pro Izrael dnes představuje daleko zásadnější nebezpečí libanonský šíitský Hizballáh řízený z Íránu než jednotlivé sunnitské teroristické organizace. Írán otevřeně říká, že vymaže Izrael z mapy světa - a na rozdíl od sunnitských teroristů disponuje daleko větším vojenským arzenálem. To samozřejmě neznamená, že by Izrael preferoval vítězství Islámského státu a podobných skupin v Sýrii nebo jinde na Blízkém východě.

Má situace v Sýrii vliv na fakt, že se izraelsko-palestinské mírové rozhovory nehýbou z místa?

Dohodnout jakékoliv bezpečnostní uspořádání na místě je velmi složité, protože nikdo neví, co bude platit za rok za dva, jaká bude situace v okolních zemích za pět nebo za deset let. Izraelci říkají: „Podívejte se, kdybychom uzavřeli před patnácti lety mír se Sýrií a odevzdali Golanské výšiny, tak máme nejrůznější islamisty a Hizballáh přímo na hranici, přímo na břehu Galilejského jezera.“ Teď jsou aspoň o třicet kilometrů dál.