Rakouské volby ukázaly vyprázdněnost tradiční levice a pravice

Novým rakouským prezidentem je Alexander van der Bellen ze Strany zelených. Ukázalo se, že ve volbách záleží skutečně na každém hlasu - dvaasedmdesátiletý profesor ekonomie svého soka Norberta Hofera porazil o pouhých pár tisíc hlasů. Poměr je 50,3 % vs. 49,7 %.

Podstatné na těchto volbách je, že ve druhém kole proti sobě stáli kandidáti Zelených a Svobodných - a nikoli sociální demokrat a křesťanský demokrat, jak tomu bývalo v minulosti. Odráží to širší evropský trend. Sociální demokraté a křesťanští demokraté režírovali poválečnou evropskou politiku a západní Evropa jim vděčí za úspěšné dekády; nyní jsou však oba tyto politické tábory v hluboké krizi.

Už jen málokdy od nich vycházejí nové představy, které by voliče uměly strhnout; výjimky tvoří reformátor italského politického systému Matteo Renzi, v podpoře vstřícnosti vůči uprchlíkům Angela Merkelová a v radikální podobě pak Jeremy Corbyn v britské opozici. Jinak se středopravicové a středolevicové strany staly jen správci, manažery zastupitelské demokracie. Ideje a silné příběhy v Evropě přicházejí odjinud: právě od Zelených, nebo od euroskeptických populistů.

Zelení nabízí mnohem silnější evropskou integraci (nejen v technických otázkách), ekologickou refomu západní energetiky i dopravy, feminismus, otevřenost migrantům a obecněji světu, ochranu menšin. Svobodní a jim příbuzní politici ve Skandinávii, Francii, Holandsku a nyní také v Německu naopak chtějí více suverenity národnímu státu a omezení EU, tradiční rozdělení rolí mezi mužem a ženou, zastavení imigrace, důraz na lokální tradice a obecněji ochranu “vlasti” před globalizací. To jsou dvě vize dalšího vývoje, které Evropany vzrušují a rozdělují - v Rakousku se půlka země přiklání k té první a půlka k té druhé z nich (s jistou licencí, protože tu byly i další důvody pro volbu jednoho z kandidátů).

Rakouští sociální demokraté ani lidovci jednoznačně nepodpořili před druhým kolem žádného z kandidátů. Ilustruje to bezradnost tradiční stran ve vztahu ke klíčovým otázkám voleb, které jsou více kulturní než klasické ekonomicko-sociální povahy, a to nejen ve vztahu k migraci nebo rovnoprávnosti. Ani to, kolik pravomocí chceme dát evropským institucím, není v první řadě ekonomickou otázkou, na kterou lze najít pravicovou nebo levicovou odpověď. Je to spíš věc citu a identity, tedy otázky kým chceme být. V tomto případě především pravověrnými Rakušany, nebo Evropany.

Současná slabost zavedených stran souvisí i s tím, že velké debaty už neprobíhají na jejich kdysi silném poli: právě v ekonomických otázkách mezi pravicí a levicí. A nutno říct, že sociální i křesťanští demokraté k současné bezvýznamnosti této osy politických debat sami přispěli. Tak se přiblížili středu, že mezi nimi ve většině Evropy jsou pouze technické rozdíly, které voliče nevzrušují.

S novou ekonomickou či společenskou vizí, která by zastřešila každodenní management státu, nepřišli. Zformulovat ji a získat pro ni voliče je nyní jejich úkolem, pokud nechtějí pasivně čekat na další porážky se Zelenými a euroskeptiky. Protože ti vědí, co chtějí.