Slepice a vejce. Má ministerstvo zakázat rodičovské příspěvky, aby se smazaly rozdíly mezi školami?

Důvody, proč si rodiče prvňáků mění adresy bydliště, aby jejich dítě mohlo jít na „lepší státní školu“, proč jsou ochotní platit pěti i desetitisícové školné měsíčně nebo zakládat „partyzánskou“ komunitní školu, jsou vždy stejné. Dojem, že spádová škola není dobrá a oni by si přáli pro své dítě místo, kde se k němu budou slušně chovat, něco se tam dozví a bude tam mít šanci soustředěně pracovat a učit se s chutí.

V textech, které k tématu spádové turistiky a rozdílů mezi školami Respekt v posledních dvou týdnech zveřejnil (Rvačka o lepší školu - Se smetánkou je to jednodušší  - Šteffl: Naprostá většina rodičů neví, co chtít od dobré školy), se opakuje stále stejná myšlenka. Letitým problémem českého školství jsou obří kvalitativní rozdíly mezi školami. Nejen ony obligátní mezi chudými a bohatými regiony, ale rozdíly mezi jednotlivými školami v blízkém sousedství. V České republice rozhodně neplatí, že nejlepší je ta škola, kterou máte za rohem (protože všechny ostatní jsou stejně dobré). Informovaný český rodič musí vybírat. A tím, že vybírá, že je ochoten připlácet za nadstandardní péči i na veřejných školách či spoluzakládá nové školy, kde se opět shromažďují spíše poučení rodiče, situaci vlastně zhoršuje. Protože rodiče, kteří odešli do „lepších“ škol, přestanou tlačit na proměnu těch ostatních.

To je fakt, který víceméně nikdo nepopírá, avšak významné rozdíly jsou v názorech, jak se to dá napravit - a jestli je vůbec rozumné to měnit. Radikálnější část odborné veřejnosti navrhuje zakázat jakékoli rodičovské příspěvky na veřejných školách (na montessori asistenta, na rodilého mluvčího, na párovou či projektovou výuku), aby zmizely bariéry pro chudší rodiče. Dále v horizontu několik let omezit či zrušit víceletá gymnázia. Nerozšiřovat počet soukromých škol, byť do těch u nás chodí necelá dvě procenta žákovské populace. Usilovat máme o to, aby si školy byly co nejpodobnější, ale také o to, aby byly uvnitř schopné pracovat s co největším spektrem různě nadaných dětí. Takhle funguje třeba ono často zmiňované finské školství.

Zastánci evoluční cesty oponují, že pouhé zákazy to nevyřeší.  Rozumnější je zlepšovat běžné veřejné školy tak, aby ubývalo rodičů, kteří mají potřebu migrovat. A třeba nedají dítě na víceleté gymnázium, protože jejich základka mu nabídne víc. Z tohoto pohledu hrají migrující rodiče dlouhodobě pozitivní roli právě tím, že kypří půdu. Malé inovativní školy, ať už „státní“ či „soukromé“, ukazují, že změny jsou možné. A prošlapávají cestu i veřejným školám, které uvažují o změně výuky, hodnocení bez známek, ale třeba i o pravidelné práci žáků mimo školní budovu. Podle této názorové skupiny rodiče utíkající do domácího vzdělávání a komunitních škol místním politikům srozumitelně říkají, že s veřejnými školami nejsou spokojeni.  Tak vzniká politická objednávka na změnu.

Kdo má pravdu? Tady jsme u dilematu, zda první slepice zrodila vejce, či zda to bylo naopak. Pokud necháme i dál poučené rodiče připlácet a utíkat ze systému, bude proměna veřejných škol velmi pomalá. Protože bariéry pro chudší rodiny zůstanou zachovány, protože ve veřejných školách budou zůstávat spíše konzervativnější rodiče i učitelé, kteří nepovažují inovace za nutné. Nadanější děti budou dál odcházet mimo systém a s těmi ostatními budou mít učitelky o to více práce. Za takové situace by ke změně musel nakonec zavelet ministr školství a bylo by to nejspíš vnímáno jako nepřiměřený nátlak. Navíc inovační akce vyvolá konzervativní protiakci. A konzervativců v oblasti vzdělávání obvykle bývá víc. Takže jaký bude výsledek?

Anebo ministr zavelí rovnou, zakáže či zruší to či ono. Bude to znamenat zlepšení škol? Téměř jistě ne. Vezměme si příklad veřejné školy, kde si rodič připlácí obvykle tak tisíc, patnáct set. Za to, že je ve třídě další člověk a výuka může být individuálnější. Za to, že se častěji učí venku a dítě má šanci dělat něco i rukama, nejen hlavou. A spoustu dalších věcí. Pokud bude možnost příplatku zakázána, nastane skokové zhoršení služeb. Škola se bude muset vrátit ke konzervativnější podobě výuky. Co nastane? Znechucení učitelů, kteří té proměně věnovali léta práce. Masivní útěk naštvaných rodičů mimo veřejný vzdělávací systém. Tedy přesný opak toho, proč jsme původně ta opatření zaváděli.

A teď si vyber, milá slepice!

Autor je spolupracovníkem Informačního centra o vzdělávání EDUin