Bek: Že se v Praze nedostalo 16 procent dětí, není fér, ale ministerstvo s tím nemůže nic dělat

Zažil jste někdy, jaké to je pohořet u přijímaček? 

Na gymnázium jsem se dostal díky výsledkům z olympiád a prospěchu. Zjistil jsem to ale těsně předtím, než jsem začal psát písemku. Na vysoké to bylo dramatičtější. Hlásil jsem se na obor hudební věda, který se v Praze otevíral jednou za dva roky a v Brně jednou za pět let. Ze 120 brali pět, tři řádně a poté dva na takzvané ministerské odvolání, na které jsem se nakonec jako pátý dostal. 

V rámci tiskové konference k prvnímu kolu letošních přijímaček na střední školy jste prohlásil, že „věříte, že se v druhém kole situace pro zbytek vyřeší“. Jenže třeba v případě Prahy jde o 16 procent dětí, které nyní čekají, jak to s nimi dopadne v druhém kole. Přijde vám to v pořádku?

Je to krajně nefér. V pořádku to určitě není. Za nespravedlivé hlavně považuji, že na gymnázia ve větších městech je potřeba násobně více bodů – i kolem osmdesáti z maximální stovky a více – než někde v regionu, kde mnohdy stačilo v klidu dvacet bodů. Zároveň bych rád zmínil, že jde zatím pouze o první kolo a že proti minulým letům se na školy dostalo více dětí. 

Jak to, že tři nejbohatší kraje – Praha, Středočeský a Jihomoravský – mají takové převisy? Neměli bychom chtít, aby se právě tady ke studiu dostalo co nejvíce dětí?

Odpovědnost za kapacity středních škol mají v našem systému zřizovatelé, tedy kraje a Praha. Praha se stala spádovým městem pro Středočeský kraj. Přitom stejný počet či více dětí dojíždí z okolních obcí do středních škol v Brně či Olomouci. Jenže pro Prahu a střední Čechy máme dvě jakoby krajské vlády, které se navzájem nejsou úplně schopny dohodnout na tom, jak zajistit dostatečné kapacity. 

Jak lze donutit kraje, aby změnily přístup?

Věřím, že na straně ministerstva jsme už potřebné kroky udělali. Jedna ze zásadních změn spočívala v tom, že jsme zrušili striktní požadavek na to, aby byl poměr mezi nabídkou všeobecného a odborného vzdělávání 30 ku 70 procentům. Nyní je to už padesát procent. 

Dřívější nastavení způsobovalo, že třeba v Praze, kde je tradičně větší zájem o gymnázia, nebylo možné pojmout všechny děti včetně těch dojíždějících ze středních Čech. Některé krajské reprezentace už na změnu reagovaly a kapacity se navyšovaly. My jsme jim navíc nyní za ministerstvo díky digitalizaci poskytli data, se kterými by měly naložit. Je z nich jasně vidět, o jaké školy a obory je zájem. Také se za poslední rok zrychlilo rejstříkové řízení, do kterého se zapisují navýšené kapacity nových škol. Takže ještě pár dní před příjímacími zkouškami jsme mohli navýšit kapacitu tam, kde o to kraje zažádaly. 

Nemůžeme krajům nic nařizovat 

Tohle vše je fajn, ale rozhodně to nezní jako zásadní změna pro budoucnost. Často slyšíme, že nějaká střední škola nebyla kvůli nesouhlasu kraje zřízena, i když je vzhledem ke zmíněným číslům jasné, že by to bylo potřeba. Některé kraje prostě z určitých důvodů dostatečné kapacity netvoří. To vážně nemůže ministerstvo nic dělat?

Ministerstvo školství nemůže kraje nutit. Máme decentralizovanou státní správu. My je o tom akorát můžeme přesvědčovat, ale nemůžeme být v roli policisty, který je k něčemu nutí. Namístě je určitě společná debata nad čísly. Nyní je už zná i veřejnost a znovu opakuji – je na krajích, aby mnohem aktivněji moderovaly otázku středního vzdělávání.

 Spoléháte na to, že kraje budou pod veřejným tlakem a změní svoje chování? Chápeme to správně?

Je to jejich politická zodpovědnost. 

Rozumíme tomu, že žijeme v decentralizovaném státě. Nicméně třeba na pražském magistrátu sedí radní pro školství ze STAN, tedy ze stejného hnutí jako vy coby ministr. Neměla by být základní dostupnost středního vzdělávání jasnou celostátní prioritou, na které by se měli shodnout všichni aktéři, a ministerstvo školství zde má hrát hlavní roli? 

Proto jsem mluvil o společném dialogu ministerstva a jednotlivých krajů. Jsem přesvědčený, že jsme za poslední rok bariéry na naší straně odstranili, a dokonce i v krajích pomáháme s investicemi do budování kapacit, ale při současném nastavení to stát nemůže dělat pořád a všude. A když se kraj rozhodne, že někde škola nebude, tak ministerstvo nemůže přijít a říct mu, že to je špatné rozhodnutí. V devadesátých letech jsme si nastavili, že střední školství bude v rukou krajů a stát bude jen jakousi kasičkou, kam si školy chodí pro peníze, dnes je to právě kvůli tomuhle zpochybňováno. Zároveň si ale nemyslím, že je tu politická vůle takové nastavení změnit.