Potřebujeme víc živé kulturní elity a pocit, že nejsme jednotlivci

 Alena Wagnerová se systematicky věnuje kulturním dějinám střední Evropy, česko-německým vztahům a postavení ženy v moderní společnosti. V průběhu minulého roku vyšly této spisovatelce, publicistce a historičce hned tři knihy: Neohlížej se, zkameníš, v níž představila hrdiny a hrdinky protifašistického odboje, dále pak knižní výbor z publicistických textů Literární reportáže a novela v dopisech Překotná srdce.

Český veřejný prostor zasáhla kauza soudce Roberta Fremra a ukázalo se, že stále nevíme, jak se revoluci srovnat s předlistopadovou minulostí některých činitelů a veřejných osobností. Jak nahlížíte na tuto otázku vy? Jak by si měla česká společnost počínat?

Myslím, že nejde jen o předlistopadovou minulost některých činitelů, ale i o to, jak česká společnost předlistopadově, tedy za socialismu, v jeho jednotlivých fázích ve zlém i dobrém skutečně žila. Tato možnost byla zglajchšaltovaným, všechno bez rozdílu zatracujícím antikomunismem naprosto znemožněna. Byla to především ODS, která se o tento antikomunismus zasloužila, protože kromě neoliberální ekonomiky jí po dvaceti letech normalizace chyběl jakýkoliv politický, sociální a humánní program, kterým by se byl mohl psychicky i morálně vyčerpaný národ stát znovu sám sebou. Ti, kteří za sametové revoluce cinkali klíči, zůstali sami. Myslím, že si – a to v celé Evropě – musíme konečně položit otázku, proč jedinou hodnotou, kterou všechno kolem sebe poměřujeme, jsou peníze a kapitál, zatímco člověk není víc než pouhý konzument.

Ve srovnání s Německem často zaznívá, že mladí Němci chtěli vědět, jakou roli sehráli jejich rodiče a prarodiče během druhé světové války. Vy dlouhodobě nahlížíte na české i německé prostředí, proběhla u nás po roce 1989 dostatečná mezigenerační debata? Ptali se mladí Češi dostatečně?

Je tu třeba rozlišovat mezi Německem západním a východním. V NDR byl antifašismus státní doktrínou, k níž patřilo, že si to po válce s nacismem vyřídil a jako stát nastoupil v tradici antifašistických bojovníků. Jestliže se ale dnes mladí lidé z bývalé NDR budou ptát, pak na minulá léta svých rodičů před rokem sjednocení Německa v roce 1990. A to ne v duchu antikomunismu, ale na to, jaká ta NDR ve zlém i dobrém skutečně byla. V NSR se začali na minulost svých rodičů ptát takzvaní osmašedesátníci narození krátce po konci války, a to teprve v šedesátých letech. A jak jsem řekla, u nás k otázkám a zájmu, co bylo před listopadem, zavřel na dlouho dveře totální antikomunismus. Dnes jsou aktuálními roky léta 1990 až 2010 - a to, co se zde v ekonomii stalo za chyby. Ale nezdá se mi, že by se přímo v rodinách odehrávalo příliš mnoho takových rozhovorů. Na poměry a politiku se dnes i v rodinách hlavně nadává.

Od prvního vydání vašeho titulu Neohlížej se, zkameníš dělí to aktuální víc než půl století. Ale připomínka protinacistické odbojové skupiny má ale podle vás dnes ještě významnější roli než kdykoli dřív. Proč?

Protože právě dnes si začínáme uvědomovat, či nám došlo, že Předvoj je svým politickým programem vycházejícím z představy o demokratickém socialismu československého typu předvojem pražského jara. Členem Předvoje byl například i filozof a teoretik Karel Kosík, jedna z důležitých osobnosti tehdejšího politického a společenského pohybu. Členové zakládající skupiny, která se vytvořila kolem evangelického sboru na Santošce, byli 2. května 1945 na Frankův rozkaz s dalšími odbojáři popraveni. A zatímco pražské jaro bylo v prvním desetiletí po sametové revoluci zapomenuto, či spíš do zapomenutí zatlačeno antikomunismem, začala se po roce 2000 generace mladých historiků a teoretiků intenzivně zabývat tím, co pro nás znamenalo. A jak slyším, pro mladé lidi je četba Neohlížej se, zkameníš podnětem uvažovat o své vlastní společenské a politické orientaci.

V další loňské knize Překotná srdce se pak vracíte k osobnosti Sidonie Nádherné, jejíž biografii jste napsala. V této knize nevystupuje v hlavní úloze, ale můžeme ale říci, že je spojovníkem fiktivní korespondence jejích obdivovatelů?

Jistě. Sidonie Nádherná je zde spíš přítomná v pozadí. Středem mého zájmu tu byl Antonín Podlaha, světící biskup pražský a kunsthistorik, který byl přítelem rodiny Nádherných a jehož vnitřní život jsem chtěla zachytit a čtenářům jej přiblížit jako vzácného člověka, který byl ve svých funkcích a práci vážen, avšak ve své lidskosti je málo znám. Jako literární formu jsem proto zvolila fiktivní korespondenci mezi Antonínem Podlahou, Karlem Krausem a Johannesem Nádherným.

A konečně třetí loňská publikace přináší výběr vašich literárních reportáží časově vymezených roky 1965 až 2018. Nejstarší text pochází z doby, kdy vám bylo třicet, a psala jste pro časopis Plamen. Podrobila jste starší texty revizi, nebo je vnímáte jako dobové a už do nich nezasahujete? A jakým tématům jste věnovala reportáže nejnovější?

Revizi jsem starší reportáže nepodrobila, chtěla jsem, aby zůstaly jako texty dobové odpovídající tehdejší přítomnosti. Jsou to reportáže literární a literatura se obvykle nepřepisuje. Trochu jsem krátila jen reportáž Hamleti a Don Quijoti jsou naši předkové – právě o mladých lidech z pozdější odbojové skupiny Předvoj. Ale nic jsem neměnila. Nechci také přepisovat sebe samu a to, jaká jsem tehdy vnitřně a názorově byla, jak jsem se cítila a psala. To by mi připadalo jako lež a bezcharakternost. Myslím, že nejde ani nechat obsah a modernizovat řeč, jak to známe z nedávné diskuse o Babičce Boženy Němcové. Pokud jde o druhý díl knihy Místa a osudy, je zde obsaženo dvanáct reportáží s tématy ze současnosti domova i ciziny, například Mlhy na Blatech – od kolektivizace k reprivatizaci, Německo a uprchlická krize, Čtyři setkání s vilou Tugendhat, Ypry – první světová válka je zde ještě stále přítomná…