Kino pro milionáře z chatrčí

Z pákistánského Péšávaru do indické Kalkaty už tři měsíce kočují na kole a s nákladní rikšou po Grand Trunk Road, staré obchodní cestě spojující Kábul s Kalkatou. Jan Turnovec (35) a Ondřej Kašpar (29) ve slumech promítají dětem pohádky a dospělým bollywoodské hity i akční trháky. 

Jak myšlenka na pojízdné kino vznikla a proč jste si vybrali Pákistán a Indii?
Celá myšlenka „kina na kolech“ pochází z hlavy Honzy Turnovce. V roce 2006 se vydal z Prahy do Indie na kole, já shodou okolností ve stejném roce jel do Indie stopem. To jsme se ještě ani neznali a ani se v Indii nepotkali. Nicméně naše podobné zkušenosti, že kdekoli se v Indii objevíš, stáváš se jakožto cizinec okamžitě středem pozornosti, byly důvodem, proč jsme nakonec do Pákistánu odletěli spolu.

Z pohledu roku 2006 vypadal projekt jako dobrý nápad – kočovat po Grand Trunk Road a zvědavým dětem vyrážet dech filmy na obřím plátně. To je přece mnohem zábavnější než sledovat, jak špinavý cyklista staví stan. Jak se ovšem ukázalo, optika z roku 2006 získala nádech barvy růžové. Původní trasa projektu, jehož celý název zní Grand Trunk Road Nomad Cinema Project, měla zahrnovat celou G. T. Road, tedy i část nacházející se v Afghánistánu. Vzhledem k bezpečnostní situaci jsme ale nakonec koupili letenky do pákistánského Péšávaru. Což mnoho lidí považovalo za jen o chlup menší sebevraždu než Kábul. 

Jak dlouho jste se připravovali?
Start projektu byl stanoven na listopad 2013 a my až do léta nehnuli prstem, respektive myší. Pak nabraly věci rychlejší spád: za jeden víkend jsme koupili letenky, natočili materiál, ze kterého později vznikl oficiální trailer projektu. Začali jsme testovat projektory, vymýšleli systém ukotvení plátna, postupně jsme pořídili ozvučení. Paralelně s tím jsme shromažďovali, co budeme promítat – bollywoodské hity a další filmy v hindštině a urdštině, nakreslit logo, udělat web… Všechno na poslední chvíli. Na konci října jsme odjeli, takže připravit tu taškařici zabralo tři měsíce ve velmi volném tempu.

Odejít na půl roku z práce a vydat se na cesty, na to musí mít člověk zajištěné finance. Jak jste to řešili?
Odjet s holým zadkem dělat kino si troufne málokdo, ale cestování na kole po zemích, jako je Pákistán a Indie, je vskutku levná záležitost. Platíš jídlo, občas si můžeš dopřát hotel, ale většinou máš náklady nižší než v Praze. S 5000 Kč měsíčně se dá hladce vyžít. Mimo tenhle fakt jsme měli „štěstí“ a dostali řekněme grant. Šlo o pár desítek tisíc od soukromé osoby, která si nepřála být jmenována.

Tyhle peníze projekt do značné míry nakoply, jinak by možná zůstal pouze v hlavě. Padly pak převážně na techniku, kola a pár týdnů prosté stravy. Nyní už jedeme z vlastních úspor. Pokud mám zabíhat do detailů, letenka pro jednoho stála asi 8 tisíc, projektor, zvuk, kabely a další technika asi 25 tisíc; v Pákistánu jsme pak utratili 4 tisíce za generátor a necelých 8 tisíc za kola. Všechno v korunách.

Měli jste v Pákistánu problémy?
Problém jsme byli my dva, snad jediní turisti v Péšávaru. K tomu začal v listopadu muharrám, první měsíc islámského kalendáře, nejsvatější po ramadánu - a my o tom neměli tušení. Dále pak nejeden bombový útok v centru města, policejní paranoia, strach o naši bezpečnost… My si rozhodně v nebezpečí nepřipadali. I když lidé na ulici, ač často ozbrojení, byli milí, každý se s námi chtěl dát do řeči a čaj tekl proudem.

Takže samé příjemné zážitky?
Během pochůzek městem ve snaze sehnat nákladní cyklorikšu nás jednou odchytla policejní hlídka. Nečekali jsme nic víc než čaj, vysvětlení, že jsme na dovolené. Jenže průběh tohoto „čaje o páté“ nabral úplně jiných obrátek. Odevzdat telefony, foťáky, na hotel s hlídkou pro všechny naše věci, kontrola notebooků, nespočet nepříjemných otázek…

K tomu problém pro Pákistánce, co nám zapůjčil vlastní SIM kartu. Měli nás za špiony a dlouho nám nechtěli uvěřit, že jsme jen na prázdninách. O projektu jsme raději mlčeli, velitel ale nebyl úplný blb a všiml si našich mikin s logem. Zahráli jsme to do autu – děláme dokument o G. T. Road. Nepřál bych si vidět, co by následovalo, kdyby došlo na rozbalení krabice, která byla stále ještě obalená fólií. Našli by v ní mikrofony, diktafony, webkamery, projektor a hromadu kabelů.

No, nakonec i to dopadlo relativně dobře. Velitel poručil donést čaj a důrazně nám doporučil odjet do Islámábádu s tím, že Péšávar pro nás není bezpečný, že jsou ve válce, což dokládal brokovnicí opřenou o zeď. Hádat jsme se nechtěli. Nechali jsme se odvézt na autobus do Rávalpindí a plánovanou trasu tak zkrátili o dalších pár set kilometrů.

Kolik promítání jste prozatím uskutečnili?
Promítání byly zhruba dvě desítky. Nicméně původní záměr promítat každý večer a trasu dlouhou 2500 km tak urazit za 100 (promítacích) dní se ukázal být zcela nereálný. Ne každý večer se povede najít vhodné místo, ne všude jsou vhodní (nebo vůbec nějací) diváci, ne vždycky jsme měli náladu na interakce s místním obyvatelstvem. Kdo tu byl, ví, že nekonečná trpělivost je nutností.

Jak vás místní, tedy lidé z chudinských čtvrtí, berou?
Reakce jsou různé. Na „angrézí“ (místní výraz pro cizince) se každý přijde rád podívat, ale není to to co před lety. Většinou se zpočátku seběhne hrstka dětí, povykují, chtějí fotit, postupně se dav zvětšuje, rozšiřuje se o omladinu, která je ale často lehce problémová – nikdy není spokojená s námi vybraným filmem.

Dospělých se většinou ukáže jen pár. Zeptají se, o co jde, a jdou si dál po svých. Při promítání Milionáře z chatrče v echt slumu ve Džalandháru se objevil divák, kterému se nelíbilo, co promítáme, že ukazujeme slum, což rozhodně není vhodné. Nakonec ale pochopil, že se snažíme lidem zprostředkovat zábavu. Po skončení filmu nám donesl vařená vejce a čaj v igelitovém pytlíku.

Lidi nakonec uznají, že náš záměr je dobrý, převažují kladné reakce. Tedy potřást si s angrézím rukou na znamení respektu k jeho počínání - a ideálně se s ním i vyfotit, ať je co dát na Facebook. Jak nás ale lidi skutečně berou, na to odpovědět nedokážu. Mám dojem, že jako něco, co je sice nevšední, ale na zadek si z toho nikdo nesedne.

Liší se diváci v Pákistánu a Indii?
Diváci jsou si podobní. V Indii si oproti Pákistánu ale můžeme víc dovolit, nestojí za námi všudypřítomný a přísný islám, což možná trochu předurčuje zájem publika. I v Pákistánu by rádi americké filmy, akci, nahotinky… ale na tenhle tenký led jsme se pouštět nechtěli, a tak tamní promítání byly většinou filmy „pro nejmenší“ - animovaná Kniha džunglí, Dumbo apod. Vždy se našla část publika, která plátno sledovala se zaujetím.

Velkou roli hrálo, jestli jsme přijeli na místo promítání nenápadně bez ohlášení, anebo jsme se na vytipované místo dostavili už přes den. Místní lidi tak trochu namlsáme, že večer bude velká show: děti se těší, a když se pak před setměním blížíme, poskakují kolem nás a křičí „cinema!“. A pak tu taky máme prvek náhody. Jednou nám na návsi v rybářské vesnici řekli, že nikdo nepřijde, že jsou všichni rybáři na moři, ať to ani nerozbalujeme. A nakonec z toho bylo jedno z úspěšnějších promítání.

Co je větší atrakce pro místní – promítání, nebo vy dva cizinci?
Tohle je otázka vztahu mezi vybraným filmem a vezdejším publikem. Když dobře zacílíš, divák je pohlcen a nemá roupy. Naopak když film nešlape, což se ukázalo být zcela stěžejním pro úspěšné promítání, všichni koukají na nás, vyptávají se, fotí si nás a neopomenou zmínit, že mají v mobilu film jiný, novější, lepší; tak ať pustíme ten. Poddat se přáním publika ale zásadně odmítáme. My děláme kino, my určujeme program. Chceme sice bavit místní, ale sebe též. Ale nalejme si čistého vína – ani kino pro dnešní děti ze slumu, kde každá chatrč z igelitu disponuje satelitní televizí se stovkami programů a kde teenagery tlačí v kapse nový iPhone, není žádná velká atrakce.

Jaké filmy tedy „frčí“ a které naopak ne?
Co nás omezuje, je jazyk. Snažíme se pouštět v jazyce místních, což jsme taky dokonale nedomysleli. V Pákistánu filmy v urdštině, v Indii v hindštině. Jenže v Indii se taky někde mluví paňdžábí, jinde telugu… Někdy jsou si jazyky podobné, jindy ne. Při prvním promítání, v pákistánské Dině, jsme zvolili film Khuda Kay Liye (Ve jménu Boha), drama z místní produkce. Ukázalo se ale, že se na něj nevydržíme koukat ani my, natož děti školního věku. Navíc v něm byly scény z Londýna, kde se mluvilo anglicky. Radši jsme přepnuli na zmíněnou Knihu džunglí a Khuda Kay Liye jsme už nikdy nepustili.

Máte už recept na úspěch?
Jak se postupem času ukázalo, místní publikum vyžaduje, aby filmy měly spád. Z Bollywoodu jsou tu zvyklí na hodně akce, tance a úderné hudby; proto často volíme bollywoodské hudební klipy k rozehřátí diváků. V zásobě máme i dokumenty o Gándhím a jiných osobnostech. Problém je, že trvají přes tři hodiny, děj se neskutečně vleče. Možná na ně dojde v Dillí, pro vzdělanější Indy někde v parku, ale pro děti to nemá smysl zkoušet. Nové americké akční filmy typu Rychle a zběsile nebo nový Muž z oceli o Supermanovi dokázaly pozornost publika taky udržet. Ve slumu v Dillí měla zase úspěch Kniha džunglí, klasika pro nejmenší. Navíc trvá jen hodinu dvacet. Klasický Bollywood má minimálně o hodinu víc.

Co Milionář z chatrče, co si o něm místní myslí?
Milionáře z chatrče jsme pustili jen jednou, měli jsme za to, že bude slavit úspěch. Ukazuje místní prostředí, něco, co děti ze slumu znají, k tomu je dynamický, nenudí, a ještě by mohl třeba děti motivovat… Fiasko to sice úplně nebylo, ale film dokoukala tak čtvrtina publika. Prostě žádný velký úspěch. Navíc je o dost starší než rok, což pro zdejší diváky znamená, že je dávno mrtvý.

Jak je při vaší zkušenosti Milionář věrný realitě?
Obraz slumu je ve filmu vykreslen sice v pěkných barvách, přesto bych řekl poměrně věrně. Ono je taky dost scestné porovnávat malý slum na kraji zapadlého městečka nebo gigantický slum v Bombaji, což je právě ten z Milionáře z chatrče. V Dillí jsme měli možnost promítat ve slumu čítajícím 40 000 hlav, člověk ho pěšky přešel za několik málo desítek minut. Domy byly často i zděné, rozvody vody (ale ne kanalizace), na střechách satelity, kluci tlučou do bubnů, ženy vyrábí loutky pro divadlo… Kultura tu kvete. Skoro to vypadá až idylicky. Ale večer sem nechoďte, alkohol dělá z lidí zvířata.

Jak vůbec hledáte místa vhodná pro promítání?
Šlapeme do pedálů, potíme krev, nebo je nám naopak zima na prsty, protože je 8 °C, trháme řetězy, nadáváme na pákistánská kola… Kolem čtvrté odpoledne začínáme koukat kolem silnice, jestli nespatříme stany, chýše nebo třeba plac, kde děti hrají kriket. Ideálně ať je k dispozici velká zeď, odpadá tím věšení plátna, což zjednodušuje odjezd. Děti jsou sice milé, ale perníček si rády z našich kol uloupnou, jak už se nejednou stalo. Pak taky musí být místo dostupné na naší tříkolce. Časem jsme si vycvičili oko a hned vidíme, proč tady ne, a jinde naopak ano. Nicméně výsledek je vždycky ve hvězdách.

Co všechno potřebujete, abyste mohli promítání spustit?
Celý cirkus pak vezeme na tříkolce značky Sohrab, což je původně vozítko pro prodejce popcornu, doprovod jede na obyčejném kole značky Eagle. Obě jsou vyrobena v Pákistánu, střídáme se na nich a střídavě nadáváme na jedno nebo na druhé. Většinu času jsme jim ale vděční, že nás už dovezla takovou dálku. Během promítání je používáme jako hradbu k odstínění publika od techniky, což je úkol vskutku nelehký. Děti se tlačí pořád víc a víc dopředu před plátno nebo na naše kola, často stíní projektoru, strkají do nich jiné děti…

Naše kompletní výbava sestává z projektoru, reprobedny, laptopu, k tomu potřebné propojovací kabely. Elektřinu dodává generátor čínské výroby pořízený v Pákistánu. K němu dvacetimetrová prodlužovačka, ať je zdroj hluku co nejdál. Promítáme pak buď na zeď, nebo na plátno o rozměrech 4 × 2,8 m, které jsme si nechali ušít v Rávalpindí. Věšíme ho mezi dva stromy, sloupy… Elektroniku mimo generátor máme uskladněnou pod zámkem v plechové bedně.

Když přijedeme na místo promítání, poodneseme generátor o kus dál, složíme plechovou bednu a bedlivě sledujeme děti kolem. Plechovou bednu používáme jako stolek, na ní trůní projektor a laptop, zvuk stojí opodál, generátor ještě dál. Systém je poskládán tak, že pokud by se někdo pokusil jakýkoli z jeho článků zcizit, hned bychom si toho všimli. Nehledě na to, že generátor, který je nejdál, váží 30 kg - a s ním je tak někdo neuteče. Pak není od věci mít publikum, které po skončení filmu dodává pocit, že to, co děláme, není úplný nesmysl.

Jsou místní zvědaví, vyptávají se, odkud jste, zvou vás k sobě?
Zvědaví jsou bezmezně. To jsme čekali, to byl impulz, který stál u zrodu projektu. Jenže ani to už není, co to bývalo. Dokonce se nám stalo, že při večerním kempování - bez promítání, jen oheň, stan a my dva - nás minula dvojice Indů a ani se nezastavila. To by se před pár lety nestalo. Otázku odkud jsme, máme na talíři denně nespočetněkrát. Reakcí na odpověď „Czech Republic“ je ale nejčastěji zkřivený výraz ve tváři doprovázený zkomoleninou slov „what“ a „czech“. Když nás vysvětlování vysiluje, pak říkáme, co nás napadne, ať už Uzbekistán nebo jakékoli jiné slovo, zemi… Pořád platí: pobavit hlavně sami sebe.

Pokud má někdo serióznější zájem, máme vizitky. Několik pozvání na kontě taky máme, často s večeří, nejedním panákem pálenky z cukrové třtiny. Ale není to běžná zkušenost. Většinou skončí film, část diváků se rozuteče hned, někteří nám pomůžou kino zabalit (určitý prvek samoorganizace tu přece jenom funguje), potřesou si s námi rukou, poděkují a pokojně se vydají k domovu. Kdo ví, s jakými pocity… Tady v Puri - kde teď jsme - nám nosí židle, abychom nemuseli u filmu stát, občas koupí něco na zub. Místní publikum bych řadil mezi jedno z kultivovanějších.

Náklad, který vezete, je poměrně těžký a šlapání do pedálů docela dřina… 
Nikdy jsme vybavení nevážili, ale odhadujeme, že tříkolka veze zhruba 70 kg. Bicykl Eagle je kolo odpočinkové, jen s jedním batohem na nosiči, řekněme 15 kg. I s touhle náloží a na kolech místní výroby jsme schopni 50–60 km denně ujet, což je asi maximální udržitelné tempo. Tedy ujeli bychom i víc, ale není kam spěchat a nechceme se strhat. Po pravdě zas taková dřina to šlapání není, místní krajina je rovinatá. Do kopců stejně není Sohrab stavěný – nemá funkční brzdy. A hlavně nás to šlapání baví, proto jsme se pro kola rozhodli. Je to svým způsobem meditace. Ráno zasedneš a začneš šlapat. Pak už to jde samo.

Kolik toho máte za sebou?
Puri měla být naše cílová destinace u moře a odměna po 2500 km strávených v prachu, ale jsme zhruba v polovině cesty a to jak časově, tak místně. Za námi 1200 km v sedle a pak 1300 km ve vlaku z Kanpúru do Puri - a před námi 1200 km opět na kolech přes Kalkatu do Váránasí .

Proč jste změnili původní plán?
Stejně jako bollywoodské filmy mají kvůli nesnesitelné délce uprostřed pauzu, i my se momentálně nacházíme v mezičase. Jsou za námi dva a půl měsíce, do propadnutí víz zbývá zhruba stejná doba. Podle původního plánu bychom byli pravděpodobně někde u Váránasí, stále na severu Indie. Místo toho jsme ale v Puri, ve státě Urísa, a čekáme, až se v Uttarpradéši trochu oteplí. Ono to nebylo reálné, pokračovat v tamních podmínkách, v mlhách, občasném dešti a hlavně kvůli nočním teplotám kolem 5 °C.

Přes den se sice oteplilo na něco přes dvacet stupňů, ale ve tři odpoledne už si člověk zase rád vzal mikinu. A tak jsme došli k závěru, že tohle nemůže být zábava ani pro naše potenciální diváky. Večer si každý raději zaleze ke kupce hořících odpadků, popřípadě v kovové míse roztopí vyjetý motorový olej a ohřeje si ruce. Naším cílem není uštvat se a umrznout v povodí Gangy. Přišel čas ke změně plánů. Proto si v Puri už teď namísto března užíváme pláž, moře, slunce. Za vlahých večerů promítáme dětem i dospělým v rybářské vesnici nedaleko našeho hotelu.

Jaké jsou další plány?
Do Puri jsme přijeli 9. ledna a setrváme tu přibližně do poloviny února. To už by teploty tam nahoře ve vnitrozemí mohly být o něco málo příhodnější. Projekt bychom rádi zakončili ve Váránasí uspořádáním několika větších promítání, která předem ohlásíme. Zatím není jasné, jestli se stavíme v Kalkatě. Pak už zbývá jen prodat kola a generátor a nasednout na vlak do Dillí, kde strávíme pár dní. Návrat do Evropy plánujeme na začátek dubna. 

Asi je brzy na hodnocení, nicméně v čem cesta naplnila vaše očekávání?
Rozhodně jsme čekali větší ohlas a zájem ze strany diváků. Indie za sedm let, co jsme tu nebyli, neudělala kupředu malý krůček, ale pořádný skok. Možná jsme se na to mohli připravit… Ale i kdybychom věděli víc, změnili bychom něco v našem programu a plánech? Těžko uvěřit něčemu jinému než vlastní zkušenosti. Několik stovek spokojených diváků snad máme, považujeme to za úspěch. Původní představy, že na každém promítání budou stovky dětí, se nenaplnily. Děti často přijdou, chvíli se zaujetím sledují, ale v půlce filmu je rodiče odtáhnou domů, že je čas večeře. S tím jsme taky nepočítali. Pro dospělé z industriálního severu Indie pak často platí, že třou bídu s nouzí, tráví dlouhé hodiny v továrnách, kde dřou jak mezci za pár rupií denně, a nemají čas na zábavu. Je třeba spát, když ráno se jde opět do práce. S hodnocením bych ale nepředbíhal. Problémy, stejně tak jako překvapení příjemná i nepříjemná, se mohou vynořit kdykoli během druhé poloviny cesty.

Stejně jako existuje mýtus „ušlechtilého divocha“, mluví západní svět o Indii a tamních chudých lidech jako o „šťastné bídě“. Existuje něco jako šťastná bída?
Šťastná bída? Určitě, Grand Trunk Road Nomad Cinema Projekt je jejím ztělesněním - a není to mýtus, je to realita. Pořád je lepší šlapat po Indii, být mučen průjmy, denně tisíckrát zodpovědět otázku „which country?“ a neslavit očekávané úspěchy než sedět v open spacu někde v Uhříněvsi. Ale zpět k Indům. Skutečně se zdá, že to tak je, že je tu většina lidí tak nějak spokojená s tím, co má. Prodavačka zeleniny nepřemýšlí o tom, jak vydělat milion. Ona prodává zeleninu, její matka taky prodávala zeleninu a její šestiletá dcera už teď rovná rajčata na míse.

Těžko říct, kde je pravda. Jestli jsou místní skutečně spokojení tam, kde jsou, nebo jestli jim chybí hnací síla, která by je posunula někam dál. Jestli se dokážou postavit vlastnímu osudu a jednat, nebo jestli je semele tradice a pokračování v tom, co bylo -  nehledě na to, jestli je to dobré, nebo špatné. Průměrný Ind není z těch, kdo by cokoli měnili k lepšímu. Pro mě je místní šťastná bída něco jako nevědomost. I ta je sladká.