Karel Lewit: Skrze tělo se léčí i duše

Každý pacient byl pro něj prý jako detektivka. Neurolog Karel Lewit, zakladatel rehabilitace v Česku, byl mezinárodně uznávanou autoritou na léčbu poruch pohybového ústrojí. Odchoval několik generací fyzioterapeutů. V době, kdy byl veden s K. Lewitem tento rozhovor, mu bylo devadesát dva let, stále ordinoval a třeba běhal na běžkách. Svoji ordinaci v Dobřichovicích u Prahy uzavřel v roce 2012, kdy odešel na penzi. Zemřel o dva roky později ve věku devadesát osm let.

Pane profesore, v čem se vaše Pražská škola rehabilitace liší od jiných přístupů ve vnímání lidského těla a pohybového ústrojí?

Hlavně v tom, že vyznává funkční myšlení. Když něco bolí v pohybové soustavě, hledají se většinou materiálové důvody: od výhřezu destičky po záněty, degenerativní změny… To ale neodpovídá skutečnosti a důkazem je jedna velice smutná věc. Devadesát procent lidí, kteří přijdou k doktorovi s těmito bolestmi, dostanou oficiální diagnózu: nespecifická bolest.

To znamená, že se neví, proč je to bolí?

Ano, ale v tom je hluboká nepravda. Těch devadesát procent pacientů má totiž poruchu ve funkci, nikoli v materiálu. Nejlépe se to vysvětluje na autě. Auto nejede, když se rozbila hřídel. To je materiální škoda. Ale auto vám taky nejede, když se špatně seřídí zapalování. To je porucha funkce.

Takže tyto poruchy mají nejvíc co do činění se špatným používáním těla?

Ano. To není tak těžko pochopitelné, když si uvědomíme, jak dneska zacházíme s pohybovým ústrojím. Mluví se o znečišťování životního prostředí, ale nemluví se o znečišťování pohybového režimu. Dítě sedí odmalička u obrazovky, potom ve škole, když chce chvíli dovádět, dostane špatné známky, pak si na to zvykne, ztloustne. A co nejdřív si koupí auto. Kámen úrazu je v tom, že obory, které se dneska zabývají pohybovou soustavou, tedy neurologie, revmatologie a ortopedie, se vůbec nezabývají funkcí a negují ji. Takže pacientovi říkají – to bude degenerace nebo něco takového…

Ale proč by se lékaři vyhýbali právě tomu nejjednoduššímu vysvětlení?

To má několik důvodů. Výuka na vysokých školách jde především cestou anatomie, ne fyziologie. Dále je tu technický pokrok, mašiny, které fascinují studenty a bohužel i učitele. Ty mašiny jsou všechny zaměřeny na materiál, a nikoli na funkci. Ani ekonomicko-společenská situace není příznivá. Ti, kdo přijdou s něčím novým, jsou bráni jako uličníci, kteří ostatním něco nabourávají. A materiální velmoci se proti vám spiknou úplně. Celý lékařský výzkum je sponzorován firmami, které prodávají léky a přístroje a nemají nejmenší zájem na tom, aby se všechno řešilo několika hmaty a aktivním cvičením pacientů. Víte, poruchy materiálu, to je, jako bychom mluvili o hardwaru, zatímco funkce je software. Je to o kvalitu složitější, ale jakmile do toho skočíte, máte nesrovnatelně lepší výsledky. To není zázrak.

Pacienti si myslí, že děláte zázraky?

Když za mnou někdo přijde s bolestí hlavy a já mu řeknu, cvič si chodidla, tak to nemůže pochopit. Jenomže lidské vzpřímené držení vyžaduje stabilizační soustavu a v ní hraje obrovskou roli bránice. Ta je totiž nejen hlavním dýchacím svalem, ale současně i jedním z hlavních svalů stabilizačního systému. Při její nedostatečné funkci musí spoušťové body stabilitu nahradit tím, že bolestivě omezují pohyblivost. Proto pacient cvičí nejen brániční dýchání, ale i klenbu nožní a správnou funkci lopatek a překvapeně zjišťuje, že bolesti ustupují. A říká: To je zázrak! Já tohle nemůžu vystát. Takový zázrak předpokládá důkladné vyšetření a znalost složitých souvislostí poruch funkce pohybové soustavy.

Říkáte, že novátoři musí překonávat značný odpor. Co vás při tom drží?

Úspěchy. Ty tu jsou. A mladí, jimž svoje znalosti předávám.

Jaký je váš názor na operace? Třeba plotének?

To je jedna z nejtěžších věcí. Mluvil jsem o poruše funkce a poruše materiálu. Tyto dvě poruchy jdou často ruku v ruce a já musím rozhodnout, jestli při úpravě funkce se upraví i materiál, nebo ne. Dneska se neurochirurg na pacienta pořádně nepodívá, jen na snímek, a řekne – to vám odoperuju. Já se nikdy nedívám na rentgenový nález předtím, než bych pacienta vyšetřil. To pokládám za ohavné. I já mám případy, které pošlu na operaci. Ale myslím, že by bylo nejlepší, kdyby si sám operatér operace neindikoval. Nejdřív je třeba vidět, jestli to nelze opravit přes software, než se bude sahat do hardwaru.

Na co nejvíce kladete důraz při učení?

Nejdůležitější je ukázat směr. Já nemám rád, aby člověk žákům říkal – dělejte to jako já. Většinou se autority stávají příliš zaujatými samy sebou a vytvářejí pak epigony, kteří se dál nerozvíjejí, ale perou se mezi sebou o to, kdo hájí tu správnou víru. Tím školu zabijí. Vy máte lidem zprostředkovat funkční myšlení a vyučit je řemeslu, ale pak jim dát volnost, aby si to sami utvářeli dál. Na řemeslo já jsem dokonce dost přísný. Žák musí poznat spouštěcí body, falešné dýchání, že pacient zapíná chybné svaly, nestabilizuje to a ono. Jinak zpracovává jen falešná data. Dneska na vysokých školách šprtají od genetiky po molekulární biologii, ale promluvit s pacientem a podívat se na něj neumějí.

Tajemná léčitelka

Vašemu přístupu v rehabilitaci se říká manuální medicína. Co to znamená?

Dnes už říkáme spíše myoskeletární medicína. Jednoduše řečeno, jde o používání rukou k léčebným účelům. Oficiálně se termín manuální medicína začal používat v roce 1965, kdy byla v Londýně založena společnost La Fédération internationale de médicine manuele.

Byl jste jedním ze zakládajících členů, ale „léčit rukama“ jste začal dřív. Jak jste se k tomu dostal?

Nepřímou cestou jako vždycky. Chtěl jsem být neurologem a po válce, když jsem dostudoval, jsem nastoupil na Hennerovu kliniku v Kateřinské. Jednou z věcí, které se tehdy aktivně zkoumaly, byl slavný výhřez destičky neboli ploténky. První operace proběhla v roce 1934, takže těsně po válce to bylo ještě velké novum. A protože to implikovalo něco mechanického, začal jsem provádět ruční trakce, takzvané natahování, s představou, že to může ulevit. Což se skutečně někdy stalo. A právě v té době v Praze probíhalo něco velmi typického pro určitý druh socialistického zdravotnictví. Laičtí léčitelé byli vyzváni, aby se povinně představili na klinikách a prokázali tam, jestli jsou podvodníky, nebo ne. Mezi nimi byla i stárnoucí chiropraktička Čápová, tehdy dost známá figurka. Bloudila od jedné kliniky k druhé, nikde o ni neměli zájem, až se octla u mě a já jsem řekl – beru. Objednal jsem pacienty a ona předváděla, co s nimi provádí. Pozoroval jsem ji dost dlouho, abych měl dostatečný materiál a mohl říct, jestli je to k něčemu.

A k čemu jste dospěl?

Že v určitých situacích je to dobré a v jiných zase ne. Problém byl, že nechtěla nic pořádně ukázat. Čápová se učila na chiropraktické škole v Americe, ještě před první světovou válkou, a tam museli slíbit, že nikomu svoje umění neprozradí. Naštěstí za ní současně se mnou chodil taky jeden fyzioterapeut a to byl velký fešák, jmenoval se Pavlát. Trochu ji okouzlil, takže mu přece jen něco ukázala, já to odkoukal a pak jsem to začal zkoušet sám. Nějak to šlo.

Člověk má žít tak, aby se za sebe nemusel stydět. Musí být velice těžké odejít a říct si – já jsem si všecko zpackal.

Jak se vaše metoda rozvíjela dál?

Po skocích. V některých kruzích neurologů jsem dokázal, že to, co dělám rukama, je k něčemu. Bylo rozhodnuto, že by se to mělo vyučovat. Ale to jsem jako absolutní autodidakt nemohl a jediné kurzy v Evropě, kde se něco podobného vyučovalo, byly v Německu. Tak mě tam museli poslat, absolvoval jsem je a brzy mě udělali instruktorem. Obrat nastal, když kurzy navštívil norský fyzioterapeut Kaltenborn a prohlásil, že co vyučujeme, nevyhovuje a máme raději vyučovat osteopatické praktiky. To byly takzvané měkké mobilizace, při kterých se pracuje nejen s páteří, ale i s klouby a svaly.

Druhým velkým skokem bylo, když jsme spolu s Vladimírem Jandou začali s cílenými rehabilitacemi. Janda byl sám postižen obrnou a zažil moderní léčbu Američanky Kennyové. Ta skoro zázračně dokázala, že velká část ochrnutí je ve skutečnosti svalovým útlumem a že důvodem je nerovnováha. Například sval, který natahuje ruku, může být ochromen tím, když jeho antagonista neboli protihráč – sval, který ruku ohýbá – je příliš aktivní, v křeči. To byl velký objev! Zkoumali jsme to dál a zjistili, jak takovou nesouhru klinicky diagnostikovat. A najednou jsme měli racionální podklad k léčebnému tělocviku. Pacient se musel naučit jedny svaly uvolnit, zatímco druhé posiloval. To byla kostra naší teorie.

Katastrofa v tělocvičně

Zajímáte se i o jógu?

Dokonce jsem se zúčastnil kurzu jógy, abych něco odkoukal. Výhoda asijských škol je v tom, že skutečně vycházejí z tisícileté empirie. Zatímco evropský tělocvik vychází ze švédského tělocviku z 19. století, jejž si pak různé školy národně natřely. Jako u nás Tyrš. Jsou to školy bez tradice, které spíš škodí, než prospívají.

Tělocvik, který se učí v našich školách, je špatný?

Většinou ano. Hlavně když se to dělá závodně. Třeba taková gymnastika. Vychází z bradel, švihových cviků a cviků, kde se vytvářejí pravé úhly působící páčení… To je katastrofa.

Ale jak to vlastně vzniklo? Že to hezky vypadá? Aby se posilovaly svaly?

Ano, ale ty svaly se posilují bez koordinace, bez znalosti těla. A tím se vytváří spousta nerovnováh. Některé svaly se vypěstují příliš aktivní a jiné jsou zase zanedbané. Zatímco jóga a tchaj-ťi rovnováhu respektují. Ale i tam, hlavně u jógy, kdo to nedělá pod dobrým vedením, tak si uškodí.

Jsou některé bolesti psychického původu?

Ano, ale tam je třeba být opatrný. Člověk, který trpí takovou bolestí, ke mně většinou přijde odjinud a už má tisíc štemplů, že je to psychické. Když mu pak začnete s psychikou, tak se vám stáhne. Řekne si – další, který nedovede vyšetřit moji bolest. Vy získáte jeho psychiku, když mu trochu od té bolesti pomůžete. Když vidí, že jeho bolesti rozumím, dá si říct i v jiných věcech. Ale protože dnešní doktoři, ať jsou to neurologové, ortopedi nebo revmatologové, žádné funkční změny diagnostikovat neumějí a ty materiální chybějí, tak řeknou, že pacient je neurotik, dají mu něco na uklidnění a je to.

Ale může psychický stav přímo fyzické bolesti vyvolat?

Málokdy. Ale může je velice podporovat. Někdy je lepší naučit pacienta relaxovat než mu dělat dlouhou psychoterapii.

Takže je možné tělem léčit duši?

Řeknu vám to raději v terminologii jógy. To nás jednou jeden profesor jogín výborně uvedl na správnou míru. Přijel do lékařského domu z Indie a přednášel tam. Samozřejmě padla otázka, jestli jóga působí přes psychiku, nebo ne. A on nás odbyl způsobem, který je vzorný. Řekl – víte, to odpovídá západnímu způsobu myšlení, že vy máte tělo a duši. To my v Indii neznáme, pro nás je to jeden celek. A tak to totiž je. V pohybovém ústrojí je rozdělení na tělo a duši neudržitelné z několika pádných důvodů. Zaprvé: bolest je vždycky něco somaticky-psychického, dokud ji neberete na vědomí, tak to není bolest. Zadruhé: pohybové ústrojí nefunguje, když nemá psychický impulz. A zatřetí: zkuste relaxovat psychicky a nerelaxovat svaly. Když naučíte pacienta relaxovat, lépe dýchat, lépe se uvolnit, lépe se držet, má to velký vliv i na jeho psychiku.

Ze zdravotnictví do dopravy

Narodil jste se v Lublani, v roce 1916. Jak se u vás doma vlastně mluvilo, německy?

Ano, otec byl lékař a za první světové války byl odvelen do některých špitálů. Byli jsme také v Terstu. Ale hned potom jsme se vrátili do Prahy. U nás se mluvilo vždycky obojí, odmala jsem byl dvojjazyčný. Chodil jsem ale do německého gymnázia.

Pak jste šel na medicínu, ale dokončil jste ji až po válce. Během války jste bojoval v československých jednotkách v Anglii a tam jste se také seznámil s vaší ženou Iris. Co jste v armádě dělal?

Lapiducha, pak jsem jezdil v takových těch malých průzkumných tancích. Různě jsem se flákal… Byl jsem i na frontě, obléhali jsme Dunkerque. Ale nebyla to ta slavná operace z roku 1940. My jsme tam byli až po invazi. V Dunkerque se totiž udržela velká německá posádka, která se bránila tím, že přístupové cesty zaplavila, takže zůstalo jen několik silniček, po nichž se Dunkerque dal dobýt. Naše brigáda, asi pět tisíc mužů, měla hlídat, aby odtamtud ta velká a dobře ozbrojená německá posádka nemohla utéct nebo nadělat škodu. Měli jsme je držet v šachu.

Po válce vaše paní přijela sem a už jste tu zůstali. Proč jste vlastně v roce 1948 neodešli? Musel jste mít přece problémy, s anglickou manželkou, Žid…

Protože jsem nechtěl. Kdybych se dostal jako jeden můj příbuzný do státní správy, tak bych asi problémy měl, ale v medicíně to ještě šlo. A naše neurologie byla vynikající. Já jsem si tady vybudoval školu a jedinečný tým.

Ale i venku byste se jistě uplatnil, vaše práce tam přece měla a má velký ohlas.

Ale jen díky tomu, co jsem dělal tady! Pražská škola není náhoda. Měli jsme vynikající výsledky a u Hennera skvělé možnosti. Jinde by mě s tou manipulací vyhodili. Po roce 1968 jsme ovšem měli velké potíže. Přišla normalizace a já jsem samozřejmě neprojevil žádnou radost. Celou kliniku rozprášili, já jsem se pak načas uchytil v revmatologickém ústavu, ale pak mě buzerovali i tam. Jenže víte, ono se vždycky dalo něco udělat v tomhle Československu. Nakonec jsem přezimoval v železničním zdravotnictví. To bylo něco úžasného. Říkal jsem o tom, že jsem nejúspěšnější emigrant v této zemi ze zdravotnictví do dopravy.

Říká se, že se u vás scházeli disidenti.

No, to je poněkud přehnané. Moje žena Iris dělala překladatelku, víte? A její asi největší eskapáda byla, když přeložila od Evy Kantůrkové ten slavný román Přítelkyně z domu smutku. Já mám spíš vztah k malířství nebo k hudbě, té i trochu rozumím. Jsem dyslektik, takže čtu pomalu, a musím se udržet trochu ve svém oboru, tak mi na literaturu už moc nezbývá čas. Ale prózu mám rád, jen poezii moc nerozumím.

Jste věřící?

Já ne. Manželka byla katolička. Občas chodila i do kostela. Ale jeden paradox mám: když je někdo vzdělaný věřící katolík, bude mým nejlepším přítelem. Ne náhodou, to je bez výjimky. Vysvětlit to nedovedu.

Máte něco, čím se v životě řídíte? Nějaký svůj kodex?

Mám, samozřejmě. To bych nemohl dělat to, co dělám. Když přicházíte s něčím novým, musíte mít jednak přesvědčení a jednak jisté morální vlastnosti, abyste si za tím přesvědčením stál.

Ale odkud na to berete sílu?

Já jsem věděl, že to, co dělám, má perspektivu. Musíte vědět, že jdete správnou cestou, a pak ji taky hájit. A snažit se pracovat v týmu. To znamená: nevytahovat se, respektovat druhé.

To mluvíte o práci. Ale v životě není jenom práce. Co vám pomůže, když se bojíte?

Podívejte, dogmatici myslí, že když nevěřím v Pánaboha, že v nic nevěřím. Já věřím v určité charakterové vlastnosti. V to, jestli je někdo schopen za určitou pravdou stát, nebo jestli se prodá za pár dobrých prací nebo kariéru.

Bojíte se smrti?

Ne. Samozřejmě nikdo nechce umírat v bolestech, ale jinak ne. Nejdůležitější je, aby člověk žil tak, aby se za sebe nemusel stydět a něco za sebou zanechal. Musí být velice těžké odejít a říct si – já jsem si všecko zpackal. To musí být skutečně zlé.

Takže jste spokojený člověk.

Jsem po smrti manželky samozřejmě trochu osamocený, proto jsem si teď vzal práci navíc.

Není každý po devadesátce tak svěží jako vy. Pracujete, řídíte auto… Myslíte, že je to geny, nebo způsobem života?

Obojí. Myslím, že důležité je zůstat aktivní. Pro lidi byl pokrok, že mohou jít do důchodu, ale ne když musí. Kdo je ve svém oboru dobrý a může dělat dál, tak má dělat dál. Nebo si najít jiný způsob uplatnění. Není ale dobré namáhat se věcmi, na které už člověk nestačí. Třeba já jsem rád sjezdařil na lyžích a to už nemůžu. Teď když napadne sníh, tak si čundruju na běžkách tady okolo. Rád jsem chodil po horách, to už by bylo taky moc náročné. Ale v práci s lidmi mám tak dobrou techniku, že se neutahám. A baví mě to. Když máte funkční přístup, je pro vás každý pacient jako detektivka.

Ale musí to být dost náročné, ne? Myslím fyzicky.

Když jsem začínal, jeden učitel v Německu mi řekl – když před zkušeným osteopatem řeknete, že se unavujete, tak se jen usměje a ví, že to neumíte. A byla to pravda. Musíte to dělat tak, abyste se neunavila. Naše technika, kdy stále víc činnosti přenecháte pacientovi, k tomu vede. Svalstvo pacienta, když ho dovedete využít, je pro něj fyziologičtější a šetrnější než svalstvo nejlepšího terapeuta. V tom jsem důslednější než všichni osteopati.

A je to tím, že se neřídím žádnou ideologií, jen a jen fyziologií. Všechny ty osteopatické a chiropraktické školy mají svoje ideologie a ty je omezují. Stejné je to i u akupunktury nebo u jógy. Jsou to vynikající empirie, ale za nimi vždy sedí určitá ideologie, která omezuje. Ale jen věda, fyziologie, bez ideologických předsudků, otevírá cestu dál.

RESPEKT 21/2009