0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst
Rozhovory18. 3. 2015

Francis Fukuyama: Mezi skepsí a cynismem

S americkým politologem o krizi důvěry, kapitalismu v totalitních a komunismu v demokratických společnostech a o tom, že Čína je problém

Autor: Profimedia

Mnozí lidé tvrdí, že si americká společnost udržuje téměř ideální rovnováhu mezi změnou (mobilita, technologie) a potřebnou stabilitou (úcta k ústavě, rodině, stabilní instituce). Jiní říkají, že je Amerika v naprosté krizi: přílišný individualismus a sobectví, násilná kriminalita, rasismus a stále rychleji se otevírající nůžky mezi chudými a bohatými. Jak to vidíte vy?

Amerika má spoustu problémů. Jde především o otázku důvěry ve společnost i její instituce, jde o smysl pro komunitu. Země prochází značnou krizí důvěry a Američané mezi sebou již dávno neudržují takové, řekněme, „morální svazky“, jako tomu bylo dříve. Částečně to souvisí s tím, co je na americké společnosti dobré. Jedním ze zdrojů její dynamiky je individualismus: lidé mají neustále nové nápady, zkoušejí nové věci, stěhují se z místa na místo, hodně cestují. Podívejte se například na nové informační technologie. Před deseti lety tu byly obavy, že Japonci začínají předstihovat Spojené státy. Ta doba je dávno pryč a dnes je jasné, že Američané jsou daleko napřed. Všechno má ale svou cenu: starý průmysl rychle zaniká a lidé se musí stěhovat. Samozřejmě že jistá míra mobility k americké kultuře tak trochu patří a umožňuje ekonomickou inovaci. Její tempo však začíná narušovat vztahy v rodinách, sousedské vztahy. Lidé pomalu neznají pocit zakořeněnosti a jaké to je mít sounáležitost s nějakým místem. Kyvadlo se podle mne vychýlilo ve prospěch přílišného individualismu.

Na Japoncích mě zaráží fakt, že svým způsobem realizují některé cíle totalitní společnosti, ale zcela bez pomoci policejního státu.

Nůžky se budou rozevírat

Co soudíte o příjmových nůžkách mezi chudými a bohatými, které se rozevírají stále rychleji? Je to nebezpečné pro společnost?

Bohužel si myslím, že nůžky se budou ještě dlouho rozevírat. Existuje řada důvodů, proč k tomuto jevu dochází. Jedním z nich je, že hospodářství se stále více technologizuje a zisk si rozdělují lidé s největším stupněm vzdělání, lidé dovední a vysoce inteligentní. Dvacet procent dělníků s nižším vzděláním nebo nekvalifikovaná pracovní síla má práce málo, protože kdokoli v Thajsku, Malajsii či Mexiku může dnes tu práci dělat za ně stejně dobře nebo lépe. Větší míra přerozdělování není pochopitelně žádným řešením, protože příliš vysoké mzdy a státní přídavky jsou v Evropě vykoupeny velmi vysokou nezaměstnaností. Svobodný trh v USA vede k tomu, že nezaměstnanost je sice nízká, ale příjem řady lidí dále klesá. Jediným možným řešením je pokusit se vzdělávat tyto lidi lépe, a v tomto ohledu se Spojené státy příliš nesnažily. Systém vzdělávání je především ve veřejném školství mizerný a pořád se zhoršuje.

Co soudíte o japonské společnosti? V čem je „lepší“ než ta americká?

Na Japoncích mě zaráží fakt, že svým způsobem realizují některé cíle totalitní společnosti, ale zcela bez pomoci policejního státu. Každý se od narození orientuje na skupinu a kolektiv, aniž by se vysloveně musel podřídit. Lidé již od malička inklinují k tomu, že respektují přísná pravidla komunity a její zákony. To má pochopitelně své výhody a nevýhody. Americká společnost dříve nebývala tolik individualistická, takovou se teprve v čím dál větší míře stává. Před padesáti lety by se rozdíl mezi USA a Japonskem možná nezdál tak obrovský. Japonci nemají individualismus bytostně rádi. Jedno jejich rčení říká: hřebík, který vyčuhuje, je třeba zatlouct zpátky. V něčem je to možná dobré – mohou například pracovat velice jednoduše ve skupinách. Na druhou stranu je v Japonsku relativně málo podnikavosti, novátorství a hodně byrokracie.

Ve své knize Konec dějin tvrdíte, že systém demokratického liberálního kapitalismu ve světě zvítězil. Je Japonsko svobodnou, demokratickou a kapitalistickou společností?

Je, o tom není pochyb. Vliv státu je tam sice daleko větší než v USA, ale pořád jde o demokratickou kapitalistickou společnost.

Demokratický kapitalismus patrně existuje i v Jižní Koreji a na Tchaj-wanu. Jaká společnost je ale v úspěšném Singapuru?

Kapitalismus může existovat v totalitních společnostech a cosi na způsob komunismu může existovat i v demokracii. V každém případě je zřejmé, že v úspěšných a prosperujících kapitalistických společnostech se postupem doby prohlubuje demokracie. Rozvoj posiluje střední třídu, daleko víc lidí získává vzdělání, prohlubuje se dělba práce, která dává vzniknout komplexnější občanské společnosti. Podle mne je velice pravděpodobné, že za dvacet třicet let bude Singapur normální demokratickou zemí.

Myslíte si, že i v případě Číny povede hospodářský vývoj k větší demokracii?

Nevím, jestli se Čína může někdy stát demokracií západního typu. To asi těžko. Podívejte se ale s odstupem na masakr na náměstí Tchien-an-men. Lidé, kteří tam demonstrovali, patřili k nejvzdělanější části čínské populace. K něčemu podobnému došlo i v jiných zemích, například před třemi lety v Thajsku, kde vedli prodemokratické demonstrace „thajští yuppies“. Hospodářská modernizace vytváří třídu lidí, která má přirozeně větší zájem na demokracii.

Důvěra v instituce

Někteří politologové v USA tvrdí, že tzv. washingtonské think tanky, tedy soukromá společenskovědní výzkumná střediska, ve skutečnosti americké společnosti škodí. Tito vědci mají značný vliv na politiku, ale žádnou zodpovědnost. Vy v jednom takovém think tanku pracujete. Co o tom všem soudíte?

Myslím, že diskuse o tom, zda se těchto institucí zbavovat, je naprosto nesmyslná, mimo jiné proto, že je stejně nikdo zrušit nemůže. Navíc střediska zpracovávají řadu faktů, vytvářejí kvalitní analýzy. Samy však o ničem nerozhodují, poskytují pouze politikům munici, kterou mohou využít na politickém kolbišti. Dá se diskutovat o tom, jaký mají opravdu vliv, ale zbavit se jich nelze.

Jaký je ideální vztah praktické politiky a politologie?

Myslím, že politologie a společenské vědy jsou daleko užitečnější, než si politici připouštějí. Některé ideje společenských věd totiž rychle prosakují do kulturního povědomí a později do politiky. Vzpomeňte třeba na teoretické práce o legitimitě tržní ekonomiky. Vše začalo „akademickou revolucí“, Hayekem, Ludwigem von Misesem, Miltonem Friedmanem a chicagskou školou. Po dlouhou dobu šlo o akademický jev – naprostá většina politiků o něm vůbec nevěděla, natož aby mu věnovala pozornost. A dnes máme třeba Margaret Thatcherovou nebo Václava Klause a řadu dalších. Takže jsem přesvědčen, že teoretické a akademické debaty a práce jsou nesmírně důležité.

Říkáte, že pro moderní společnost je důležitá důvěra v instituce. Není ale určitá míra zdravé nedůvěry k institucím, politikům vlastně spíše pozitivní?

Záleží na tom, co slovem „zdravý“ vlastně myslíme. Zdravý stupeň skepticismu je jistě dobrý. V Japonsku a v mnoha dalších asijských zemích existuje víra v autoritu, která patrně příliš zdravá není. To však není to podstatné, o čem mluvím. V USA, ale i v mnoha zemích východní Evropy existuje příliš hluboký cynismus ve vztahu k politickým institucím. Je to jeden z důvodů, proč tyto instituce nemohou fungovat. V USA kupříkladu lidé jen málo spolupracují s policií, protože jsou přesvědčeni, že není férová.

Jedním ze zdrojů americké dynamiky je individualismus: lidé mají neustále nové nápady, zkoušejí nové věci, stěhují se z místa na místo, hodně cestují.

To se ale dá říci pouze o velkých aglomeracích.

Samozřejmě že je to větší problém ve městech, která jsou navíc rozdělena etnicky. Myslel jsem však i něco jiného. Podívejte se například, jak zacházejí média s prezidentem Clintonem. Jeho autorita je podkopávána celou řadou nepodložených skandálů, malicherných skandálků, jež způsobují naprostou erozi respektu, který byl s prezidentskou funkcí spojen. To je nezdravý stupeň nedůvěry.

Co soudíte o teorii public choice, která vidí politiky jako podnikatele maximalizující svůj zisk? Studium této vědy možná pomůže zachovat si zdravou, ale nikoli ještě cynickou skepsi k politice…

Z téhle teorie mám smíšené pocity. V analýzách chování byrokracie je asi výtečná. Je to nicméně svár metodologií: mně se zdá její přístup příliš úzce ekonomický, a to je myslím špatně. Je to velice nekompletní přístup k věci. Já osobně musím brát v úvahu i čistě sociální jevy. Navíc jsou zdroje lidské motivace daleko složitější, než si, myslí, ekonomové. Fenoménu důvěry ve společnosti nelze porozumět jenom na základě analýz racionálního rozhodování.

Jedním z vašich témat je i potřeba komunikace ve společnosti. Stále více lidí však spolu komunikuje přes počítačové sítě, přes záznamníky apod. Jak důležitá je živá osobní komunikace pro integritu společnosti?

Pokud se podíváte na studie, které analyzují elektronickou poštu, zjistíte, že jen málokdo se chce ve skutečnosti vzdát živých setkání a komunikace. Hlas či slova nejsou všechno: člověk se směje, nebo nesměje, gestikuluje, vysílá stovky dalších signálů, které nejdou vyjádřit slovy. Pro důvěru ve společnosti je to podlé mého klíčové. Těžko lze někomu úplně věřit, pokud se s ním nesetkáte osobně.

Národní zájem

Mají podle vás nyní, po konci studené války, politické elity ve Washingtonu jasno v tom, co je či není americký národní zájem v zahraniční a bezpečnostní politice?

Myslím, že od konce studené války je všechno komplikovanější, přestože v nejzásadnějších otázkách lze pořád ještě dosáhnout shody. Zahraniční politika se v posledních letech soustředila na značně periferní otázky: Somálsko, Haiti apod. Pokud jsou zájmy a účast v některých věcech tak trochu sekundární povahy, nelze se divit, že je kolem nich spousta hádek a určitý nedostatek konceptuální kvality. Na druhé straně jsem velký optimista, pokud jde o rozšíření Severoatlantické aliance. Myslím, že zde bude dosaženo konsenzu poměrně snadno. Podobně tomu může být i v naší politice vůči Asii: nikdo nepochybuje o tom, že Čína představuje v dlouhodobé perspektivě ten úplně největší problém.

Co soudíte o novém systému raketové obrany USA, o kterém hovoří republikáni? Je to rozumná myšlenka, nebo předvolební trik?

Domnívám se, že to je rozumná myšlenka. Tento systém obrany je daleko smysluplnější než Reaganův projekt hvězdných válek. Je pravděpodobné, že nějaká země třetího světa dokáže brzy vyvinout zbraně hromadného ničení a jejich balistické nosiče. Není pravděpodobné, že by takových raket dokázaly vystřelit několik desítek tisíc, ale mohou jich vystřelit desítky. Na nebezpečí podobných útoků se nový systém soustřeďuje. A to nebezpečí je skutečně reálné, technologie se totiž šíří velice rychle. A navíc: nejde přece jenom o obranu kontinentálního teritoria USA, systém může být použit na obranu regionálního spojence proti místnímu nebezpečí, podobně jako byly využity patrioty na obranu Izraele během války v Zálivu. Lze si představit, že Čína napadne Tchaj-wan, nebo něco podobného.

RESPEKT 26/1996

27. října 1952
Spisovatel, politolog, sociolog a filozof působící na několika prestižních amerických univerzitách. Je autorem řady bestsellerů: Konec dějin a poslední člověk (2002), Trust: The Social Virtues and the Creation of Prosperity z roku 1996 (Důvěra: Společenské síly a vytváření prosperity) či Velký rozvrat: Lidská přirozenost a rekonstrukce společenského řádu (2006). Zatím jeho poslední kniha z roku 2014 nese název Political Order and Political Decay: From the Industrial Revolution to the Globalization of Democracy (Politická objednávka a politický úpadek: Od průmyslové revoluce ke globalizaci demokracie).


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].