Žijeme v kontinuální převratné změně

I když se chod každého mocenského aparátu vyznačuje velkou setrvačností a žádná moc se neomezí, pokud k tomu není donucena, druhá polovina osmdesátých let předznamenala konec komunistické vlády v Československu – probouzející se společnost se pozvolna dávala do pohybu, stávala se kritičtější. Série demonstrací v srpnu, říjnu a prosinci 1988 pak znamenala už otevřený protest proti režimu, který o rok později vyústil v jeho pád.

Historik Jan Křen v září 1987 v samizdatovém časopise Obsah uveřejnil stať Historické proměny češství, kde napsal: „Co živá paměť sahá, vzbuzovaly v Čechách letopočty s osmou na konci zvláštní zájem. Stalo-li se něco vskutku velkého, (…) byla tato víra utvrzena, nestalo-li se to anebo dostavil-li se dokonce nezdar, přenášela se víra zase na osmu příští. I rok 1988 poutá tak už dnes podobnou, téměř pověrečnou pozornost: dvojitá osma se zřejmě zdá dvojnásob nadějná a vzhlíží se k ní s rozechvěním, jako by se snad už konečně měli objevit blaničtí rytíři.“ Souhlasil byste s těmito slovy?

Je pravda, že „osmičky“ vzbuzovaly ve zdejších krajích vždy zájem, nicméně jde o falešnou mystiku, neboť o tom, co se v osmičkových rocích odehrálo, se rozhodovalo dlouho předtím. Osmičky tak jsou symptomem dějinných traumat, jež vyplynula z extrémní povahy 20. století plného revolucí a kontrarevolucí, rychle nastolovaných utopií a následných krachů. Historický čas jsme přestali vnímat jako přímku k lepší budoucnosti a…