Janek Rubeš: Centrum Prahy jsme sami prodali turistickému byznysu

S návratem zahraničních náveštěvníků se znovu začíná mluvit o turismu v Praze. Tomuto tématu se věnoval a věnuje Janek Rubeš a mluví o něm i v rozhovru, který pro vás částečně odemykáme. Život v metropoli patří k okruhu témat, o nichž Respekt pravidelně píše - stejně jako o celém Česku. Pokud podobné články oceňujete, chcete je číst pravidelně, a podpořit nás tak zároveň v současné situaci, staňte se našimi předplatitelkami a předplatiteli. Získáte tak nejen týdeník v digitální či papírové podobě a možnost číst si aktuální texty na našem webu, ale zároveň přístup do celého archivu Respektu, v němž najdete i tento text:

Překračovat hranice, nebo spíš skákat z jedné strany na druhou a zpátky a proč by vlastně ne - tak se dá popsat desetiletá práce Janka Rubeše, jedné z nejvýraznějších tváří českého internetu. Některá jeho videa jsou prostě jen zábavná nebo prostě jen zajímavá. V některých precizně popíše problém, který celé zemi leží léta pod nosem, a mohou konkurovat novinářské práci - jako jsou seriály o podvodných taxikářích a směnárnících. A díky dalším svým videím o Praze je pro turisty užitečnější víc než všechny oficiální propagační letáčky dohromady. „Jsem člověk, co natáčí videa. Někdy závažná a s motivací něco změnit, někdy jenom pro zábavu. Ale prostě videa,“ říká na otázku, zda se cítí být novinářem.

Co jste si odnesl z natáčení o podvodných taxikářích a směnárnách?

Byla to největší škola, jakou jsem v životě dostal. Poprvé v životě jsem dělal rozhovor s politikem. Poprvé v životě jsem vlastně dělal rozhovor. Pochopil jsem, že když chci nějaké téma udělat pořádně, tak to trvá ne dlouho, ale dva roky dlouho, a je z toho pět epizod. Vlastně jsem dva roky seděl na věži a koukal dolů, co jaký taxikář dělá. Někde jsem říkal, že už bych do toho znova nešel. To jsem asi přehnal. Přijdete o iluze, které máte.

To je užitečné, přinejmenším.

Jasně. Ale taky vím, že už bych se do toho znova nemohl pustit, protože jsem trochu zajatec takového stockholmského syndromu. Dnes už bych dokázal odpovídat za primátorku, proč je těžké proti zlodějským taxikářům zakročit, za policajty, proč to nejde změnit… Tehdy jsem byl supernaivní kluk, a ta naivita mi hrozně pomáhala.

Jak se vám jako naivnímu klukovi jednalo s primátorkou Krnáčovou? Z té epizody , kde vás po několika otázkách její tiskový mluvčí vyhodí z kanceláře, jde stejně nepříjemný pocit, jako když vám nadávají taxikáři.

Když se na to dívám s odstupem, tak bych se možná z té kanceláře vyhodil taky. Ale pořád platí, že dostat deset taxikářů z jednoho náměstí, což je to, na co jsem se jí ptal, není složité. Pozvete si pár lidí, kteří taxislužbám a podvodům v nich rozumějí, uděláte si pár poznámek, zaúkolujete podřízené, trochu na ně zařvete, když to bude nutné – a je to vyřešené. Vlastně jsem měl i obavy, že odvysíláme první epizodu, primátorka přesně tohle udělá, a my nebudeme mít o čem vysílat. Jenže ono se nestalo vůbec nic.

Proč?

Možná magistrát nějaké kroky podnikl, ale rozhodně nevedly k žádnému výsledku. Primátorka si nechala vyjet, kolik každý ten taxikář dluží peněz a jak celý ten systém nefunguje. To bylo všechno. Problém taxikářů je pro primátorku na seznamu problémů číslo sto sedmdesát devět. Čechy neokrádají, takže Čechům je to jedno, okrádají ty bohaté turisty, což je přece dobře. Ale do toho najednou zasáhla kriminálka, která je půl roku sledovala, u každého si natočili jízdu a bác, sedm taxikářů je u soudu. Dokonce chytili i úředníka, který vynášel informace z magistrátu.

V čem byly směnárny jiné než podvodní taxikáři?

Neporušují žádný zákon, směnárníci jsou zloději v oblecích a rukavičkách. Velice dobře v tom umí chodit, najímají si dobré PR agentury, jsou naštvaní, že o nich říkám, že jsou zloději, ale pozor – to o nich říkají jejich zákazníci. Protože nabízet za euro patnáct místo pětadvaceti korun je zlodějna, se kterou žádný turista nepočítá. Jinak ale tihle směnárníci sedí, usmívají se… a „my jsme nic neporušili, to jen pan turista tady je blb, co si nepřečetl ceduli, kde je kurz jasně napsaný, udělal s námi právoplatný obchod, na shledanou“. Hodně si slibuji od změny zákona, která se připravuje. Byla to moje myšlenka, kterou jsem někde utrousil před mluvčím centrální banky – kdyby bylo možné peníze do dvou hodin vrátit, všechno by se vyřešilo.

https://www.youtube.com/watch?v=Hp75cozs4is

Honest Guide vás napadla na konto těchto zkušeností, nebo úplně samostatně?

Napadlo to kolegu, se kterým natáčím. Navrhl mi, ať udělám milého průvodce, uklidním se, budeme ukazovat kavárny, výhledy, metro. Moc jsem tomu zpočátku nevěřil. Vlastně vůbec. Ale úspěch měla už naše první epizoda, kde jsme jen ukázali, jak se dostat z letiště do centra. A dnes jsme na devadesáté.

Cestou za vámi jsem udělal takový experiment. Šel jsem pomalu, jako turistaMohl jsem si koupit jednu dávku drogy, dostal jsem pozvánku na tři guláše a dvě atrakce. Jak moc se liší Praha turisty a Praha běžného obyvatele?

Nebe a dudy, černá a bílá. Předtím jsem vůbec netušil, jaký je to Disneyland, nevěděl jsem, co se v centru Prahy děje. A přitom chodím přes Karlův most čtyřikrát týdně.

Co je tam jiného, nad rámec matrjošek?

Právě že matrjošky jsou to poslední, co je v centru problém. Málokdo si třeba všimne, že ve výloze jednoho obchodu visí maska Adolfa Hitlera. V Karlově ulici, v památkové zóně, dvě stě metrů od židovského města. Co je ale hlavní – jako Pražák bych Karlovou ulicí prošel se sluchátky naplno, s hlavou dolů, rozrážel bych davy turistů. To je něco, co mě obzvlášť baví na našem boji s neupřesněnými imigranty: máme strach, že nám sem přijdou, postaví mešity a zbourají kostely a vystrkají nás z našich měst, ale vůbec nám třeba nevadí, že jsme už dávno přišli o centrum Prahy. A nevzali nám ho žádní migranti, prodali jsme ho sami turistickému byznysu.

Napadlo vás, jak tu frekventovanou turistickou trasu proměnit? Jde to vůbec?

Asi ano, já se ve svých videích pro turisty snažím. Maličkostmi. Nedávejte si trdelník, běžte do cukrárny. Nechoďte jen na Pražský hrad, běžte i na Vyšehrad. Jsem jeden, asi nejsem sám. Ale líbilo by se mi, kdyby to dělalo i město.

Město přece má vliv na to, jak jeho centrum vypadá.

Já si upřímně myslím, a nemyslím to zle, že to nevědí. Jsem s nimi v úzkém kontaktu, máme dobré vztahy, ale nevěřím tomu, že o centru města vědí úředníci z magistrátu víc než obyčejní obyvatelé. Protože kdyby to věděli, tak něco změní. Kdybych chodil kolem Hitlerovy masky každý den do práce, řešil bych to víc. Hodně jich ale jezdí do práce autem, a Praha z auta je jiná než pěšky nebo z tramvaje.

Mezi turisty je váš Honest Guide znám a jste pro ně do jisté míry tváří Prahy – předpokládám, že pro ty ve vašem věku.

To předpokládáte špatně, jsou starší. Maminky, tatínkové. Jsou to lidi, kteří se na dovolenou připravují. Nebo si minimálně před cestou zadají do vyhledávače „Prague“. Občas je to legrační, třeba když mě zastaví švýcarský bankéř a má popisky našich videí vytištěné a uspořádané v deskách.

Jste slavný?

Nevím, nejsem. Nevím, jestli to, že mě občas někdo pozná, znamená, že jsem „slavný“.

Chtěl byste být? Bavilo by vás to?

Být opravdu slavný? Bavilo. Větší pozornost znamená větší možnost dělat svoji práci s větším dopadem a změnit víc věcí k lepšímu.