O tvoru jménem člověk. Snímek Václava Marhoula se prosadil do soutěže v Benátkách

Po čtvrt století bude soutěžit český film na prestižním filmovém festivalu v Benátkách. Černobílé historické drama Václava Marhoula Nabarvené ptáče je mezi jednadvaceti soutěžními filmy, které v Římě oznámili organizátoři přehlídky. Jde o zásadní zahraniční zviditelnění české kinematografie. V hlavních soutěžích trojice nejprestižnějších západních festivalů Cannes, Benátky a Berlín české tituly v uplynulých dekádách - až na výjimku Obsluhoval jsem anglického krále v roce 2007 v Berlíně - chyběly. V Benátkách naposled v roce 1994 soutěžil snímek Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina režiséra Jiřího Menzela. A hlavní cenu si český film z Benátek odnesl v roce 1947; šlo o snímek Karla Steklého Siréna.

Nabarvené ptáče je adaptací stejnojmenného bestselleru amerického spisovatele polského původu Jerzyho Kosińského z roku 1965. Vypráví příběh o polském židovském chlapci, jenž se během holocaustu protlouká nepřátelskou východní Evropou. Do filmu s rozpočtem kolem 170 milionů korun obsadil Marhoul, který u něj figuruje i jako scenárista a producent, kromě dětského herce Petra Kottlára i několik výrazných zahraničních hvězd. Roli kněze například přijal Harvey Keitel. Na filmu Václav Marhoul pracoval více jak deset let. Premiéru bude mít 12. září, tedy pět dní po konci benátského festivalu. V letošním soutěžním výběru se tu objeví například nový snímek loňského vítěze festivalu v Cannes, japonského režiséra Hirokazu Kore-edy Pravda, který Benátky zahajuje, J'accuse Romana Polanskiho nebo The Laundromat Stevena Soderbergha. Po Benátkách bude Nabarvené ptáče uvedené na festival v Torontu a s velkou pravděpodobností jej i česká strana letos navrhne do oscarového výběru. Při této příležitosti výjimečně odemykáme rozhovor o filmu, který vznikl loni pro speciál Respektu - a zároveň připomínáme aktuální speciál rozhovorů Všechno se dá změnit.

Malé dělo nepatří ke standardní výbavě kanceláří filmových producentů. Václav Marhoul ale jedno takové ve své kanceláři má. Na jeho identitu vojáka – je majorem v záloze – odkazují i zástava v koutě nebo patriotismus, který se promítl do jeho filmu Tobruk, jenž zachycuje působení československých vojáků během druhé světové války v Africe. Od vojenského hrdinství se aktuálně posunul k civilnější válečné zkušenosti. Právě je uprostřed natáčení velkofilmu o židovském chlapci podle bestselleru spisovatele Jerzyho Kosińského Nabarvené ptáče, který připravoval devět let. S rozpočtem přes sto šedesát milionů korun jde o jeden z nejdražších českých snímků. Krátkou „ochutnávku“ z natočeného materiálu předvedl v únoru na trhu na festivalu v Berlíně. „Poprvé po letech jsem se vracel s pocitem, že mě a Ptáče začali snad brát vážně,“ říká muž, který za filmem stojí jako svatá trojice: v roli producenta, scenáristy i režiséra.

U tak náročného natáčení vždycky až do konce hrozí, že film nevznikne. Už jste za tímhle rizikem?

Natáčení je naplánované na rok a půl, plus osm měsíců postprodukce. Jistotu, že film dotočím, budu mít za pár měsíců. Jedno vím jistě – že bych nedopustil, aby vznikl v nějaké okleštěné podobě třeba kvůli nedostatku peněz. Spíš nevznikne, než aby vznikl kompromis. I navzdory proinvestovaným milionům. Pokud na tom děláte devět let, dělat kompromisy jen kvůli penězům nepřichází v úvahu. To se radši nechám zavřít do vězení pro dlužníky.

Prý jste měl tři krize…

Všechny byly už při přípravě. A všechny měly společného jmenovatele – právě to, že došly peníze. Dvakrát mě zachránili sponzoři a jednou jsem si půjčil od svého největšího přítele Jaroslava Róny. Půjčoval mi i po vyhazovu z Barrandova, abych mohl rozjet firmu, ve které teď sedíme. Další investory jsem musel najít pro natáčení:  Eduarda Kučeru, jednoho z majitelů Avastu, a Vladimíra Maříka, jednoho z majitelů firmy CertiCon. Oslovil jsem kolem sto sedmdesáti firem a bohatých jednotlivců. A z nich nakonec vyšli jen tihle dva.

Aby se takový film zaplatil, musí uspět mimo Česko, což není automatické. Bojíte se, že to nedopadne?

Měřítko úspěchu může být i komerční – ovšem komerčně může uspět i blbý film, kdežto u Ptáčete jde také o umělecký úspěch. A jako režisér pak musím hlavně obstát sám před sebou. Musím vědět, že jsem udělal maximum, co jsem mohl. Jinak problém našeho podnikání je o tom, že film jde na trh za tři čtyři roky od začátku příprav a netušíte, co se bude odehrávat, jaké emoce a trendy budou trhem zmítat. Jaká bude konkurence. Je to rovnice o třech neznámých, kterou postupně počítáte a dosazujete do ní, až to nakonec nějak vyjde.

Každopádně se vám podařilo získat slušné proměnné – hvězdy jako Harveyho Keitela nebo Stellana Skarsgårda. Jaké bylo namlouvání?

S Harveym Keitelem rok. Potkali se s mojí agentkou Tatianou Detlofson na festivalu v Locarnu. Říkal, že se mu točí v Evropě dobře a že by po Mládí, které točil s Paolem Sorrentinem, rád udělal něco dalšího. Tatiana zmínila můj projekt – a protože znal román, začalo ho to zajímat.

I když je to malá role?

Všichni kromě hlavní postavy chlapce mají malé role. Film má deset kapitol a v každé proti němu vystupuje nějaká hlavní postava. Takže Harvey je jednou z hlavních postav jedné kapitoly.

Nabarvené ptáče režírujete, produkujete, jste autorem scénáře. Nevěříte nikomu jinému?

Znám všechny ty tři Marhouly a vím, že si navzájem věří a že si pomáhají. Další scenárista by u mě nefungoval, jsem samotář. A z producentů, které znám, by to už všichni dávno vzdali. Ale dramaturgové jsou potřeba. Měl jsem jich osm.

Chcete, aby celý projekt byl vaše dílo?

Ale ne. Ne!

Co je na tom špatného?

Nic, jen se mýlíte. Když chcete dovést takový projekt do konce, musí se do něj scenárista, producent a režisér úplně ponořit. A opravdu neznám nikoho, kdo by to vydržel devět let bez přestávky, aniž by si odskočil k jinému filmu nebo k seriálu. Je to taky o lásce k předloze. Zamilujete se do nějakého příběhu a máte potřebu ho zpracovat. A nejde o flirtování s úspěchem.

Pokud tedy nejde o úspěch, s čím byste byl po těch letech spokojený?

Když diváky zasáhnou emoce, které se snažím ztvárnit. Kdyby odešli z kina s úplně stejným pocitem jako po přečtení knížky a kladli sami sobě ty samé otázky.

O jakou emoci přesně usilujete?

Ptáče je mnohovrstevnatý román a je emocí plný. Jeho podstatu nelze zhustit do pár jednoduchých vět, které by mohly vyznít jako floskule. Řekněme, že zásadně vede k přemýšlení o tvoru jménem člověk. O důvodu, podstatě a smyslu jeho bytí.

Nebyl jste po přečtení knihy vyčerpaný zjištěním, že člověk je vlastně zrůda?

Nebyl. Třetina lidí z mého okolí tu knihu nedočetla. Nedostali se za stranu třicet pět, kdy se odehraje první brutální scéna. Chápu je, protože to není jednoduché čtení. Druhá třetina to sice dočte, ale ustrne na těžké a násilné formě. Ale násilí a brutalita jsou jen logickými důsledkem povahy událostí. Důležitý je obsah a otázky, které vyvolává. Kosiński nemoralizuje – a já film točím tak, abych tomu dostál.

Měnilo se postupně vaše vnímání knihy?

Ne. Jen tím, jak stárnete a víc vnímáte věci kolem, zjišťujete, že většina se jich pořád opakuje. Jako kdyby lidský osud každou stránku Nabarveného ptáčete jen orazítkovával. Co se odehrává v knize, děje se znovu teď, každý den, tuhle vteřinu. Jen v jiných reáliích, jinde a s jinými lidmi.

Jsou lidé z podstaty zlí?

Jsou stejně zlí jako dobří. Je to věčný boj světla a tmy. Dobra a zla, lásky a nenávisti, zdraví a nemoci. Moc a beztrestnost generují zlo. Vezměte si Afriku, Blízký východ, Islámský stát… Jsem ale přesvědčený, že proti tomu stojí jako vyvažující prvek to, co je v životě nejdůležitější – láska, děti, kultura. V mládí se člověk lásce vysmívá, ale čím dál tím zřetelněji si uvědomuji, že je tím nejdůležitějším. Z lásky se rodí humanita, úcta k životu, empatie. I o tomhle je Nabarvené ptáče. Ale protože bez světla neexistuje tma, nabízí se otázka, jestli to nakonec není přesně tak, jak má být.

Svět se radikalizuje a rostou obavy z budoucnosti. Někdo tvrdí, že jsme až podezřele dlouho žili v míru. Schyluje se k něčemu, co bude testovat zlo a dobro v nás všech?

Jednadvacáté století se podle mě nebude lišit od minulého. Svět se bude dál propadat do násilí a zabíjení nepřestane. Na druhou stranu nečekám, že by vypukla třetí světová válka. Svět je propojenější a válka stojí obrovské peníze. Svět bude zachvácený lokálními konflikty a náboženskými válkami. Bude to pravděpodobně století terorismu. Útoky nebudou ustávat – my se s nimi jen postupně naučíme žít.

Co vnímáte jako největší problém české společnosti?

Odklon od toho zásadního, čemu jsem věřil a věřit budu nadále – od masarykovských ideálů nebo ideálů Václava Havla. Hrdě říkám, že jsem havloid a dobroser. I když jsou svoboda a demokracie dnes v některých souvislostech vyprázdněné, na oněch ideálech trvám a trvat budu: humanita, úcta k demokracii a ke svobodě, odpovědnost za svůj život.

Pro Václava Havla jste v roce 1989 uspořádal první prezidentský Silvestr na Smíchově. Jak jste se k tomu dostal?

S Václavem Havlem jsem se znal od roku 1986. Byl fanoušek Pražské pětky a Tvrdohlavých. Měl jsem ho vždycky strašně rád, protože si dovedl dělat legraci i sám ze sebe. Kromě toho byl chytrý a vědomý si svých slabostí a chyb. Když byl zvolen prezidentem, Olga Havlová mě požádala, zda bych ten Silvestr nezorganizoval.

Manažer za socialismu

Měl jste na to zkušenosti. V osmdesátých letech jste dělal manažera Divadlu Sklep, všem souborům Pražské pětky a pak i výtvarné skupině Tvrdohlaví. Jak fungoval manažer za socialismu?

Bral na sebe prudu žádostí o povolení. Často ale úspěch závisel na konkrétních lidech, kteří nám třeba drželi palce a byli ochotní pomoci. Třeba film Pražská pětka by nevznikl nebýt Karla Czabana, který vedl na Barrandově dramaturgickou skupinu pro mladé režiséry.

Na Barrandově jste pracoval několik let rovnou po FAMU. Tu jste studoval od roku 1979. Jaká tam byla atmosféra na sklonku normalizace?

Úžasná. Sešli se tam skvělí lidé. Napáchali jsme spoustu věcí s ostatními uměleckými školami. Všechny ty happeningové akce, parníky, koncerty, recitace, projekce… Nazývám ty časy bohatýrskými, i když o průšvihy nebyla nouze. Zlomem byl rok 1982, kdy umřel Brežněv. Bylo cítit, jak se sovětský obr potácí. I když nás nikoho nenapadlo, že by to znamenalo začátek konce. V roce 1983 mi ještě jako vzornému studentovi nabídli vstup do strany, který jsem odmítl. Ať mí rodiče byli jacíkoli, mě a mého bratra vychovali k tomu, abychom mluvili pravdu, takže jsem měl pocit, že těm, kdo mi kandidaturu nabídli, rozsvítím v hlavě. Že jim řeknu, jak to je. Výsledkem byl vyhazov ze školy, ale po odvolání mi bylo umožněno si zopakovat ročník.

Jací tedy byli vaši rodiče?

Klasičtí osmašedesátníci. Celý život věřili, že socialismus je dobrá věc. Že existuje třetí cesta. Byli oba levicoví, zatímco já jsem liberální pravičák. Ale ta cesta byla dlouhá. Když vyšla Charta 77, nevěděl jsem, kdo je Vaculík nebo Havel. Neslyšel jsem o Miladě Horákové. Až na vysoké škole jsem si mozaiku začal skládat. Dopracoval jsem se k tomu, že komunismus je nejvíc pomýlená myšlenka a v principu zásadně odporuje koloběhu života a přírody, kde si všichni nejsou a nemůžou být rovni. A zároveň jsem se tím dopracoval i k poznání, že o tento utopický ideál lidé nepřestanou usilovat.

I tenhle názor byl za tím, že jste už krátce po 17. listopadu vedl stávkový výbor na Barrandově?

Mým osudem je, že vždy vlétnu po hlavě do průšvihu. 17. listopadu jsem byl na Národní třídě a o pár dní později jsem si jel na Barrandov vyzvednout věci do produkce. Z rozhlasu po drátě se ozvalo, že se chce vedení vyjádřit k událostem 17. listopadu a že zaměstnanci mají přijít do ateliéru č. 6. Zastavil jsem se tam ze zvědavosti. Bolševici z barrandovského vedení začali před dvěma tisícovkami lidí vykládat, že se dialog nevede na ulici a kdoví jak to na Národní bylo. A mně ruplo v kouli. Prodral jsem se dopředu, skočil na pódium, vzal mikrofon a řekl: „Vy jděte do prdele a my zahajujeme stávku.“ Nebo tak nějak. A tím to začalo.

Přitom jste tu jen jako externista s Tomášem Vorlem připravoval jeho film Kouř.

Z Barrandova jsem odešel v roce 1986, dal jsem výpověď. Několik let jsem tam dělal asistenta produkce, ale přidělovali mi samé strašné filmy. Jediný trochu slušný byl Papilio Jiřího Svobody. Do občanky jsem dostal razítko „svobodné povolání“ jako herec pantomimického souboru Mimóza, kde jsem dělal produkčního.

A jen o pár let později jste se stal ve třiceti generálním ředitelem Barrandova. Kde se ve vás bere ta ambicióznost?

To nebyla ambice.

Ředitelem Barrandova se přece nestává člověk bez ambicí, ani do projektu za stamiliony se nemůže pouštět člověk bez ambicí…

No to teda může. Nejel jsem na Barrandov, abych vedl stávkový výbor. Neudělal jsem Mazaného Filipa s jinou ambicí, než aby se lidé pobavili. Netočil jsem Tobruk, abych udělal velký válečný film. Netočím Nabarvené ptáče, abych měl ještě větší film. Funkce a ambice jsou mi ukradené. Ambicióznost je pro mě vždy spíš nezdravá. Půl roku jsem nabídky na vedení Barrandova odmítal, než mne Zdeněk Sirový, ředitel dabingového studia na Smíchově, zlomil. Říkal mi, že mám ostruhy z revoluce, že mi lidé věří, že jsem mladý a že to dokážu změnit. Klasika.

„Vydržel“ jste to ale sedm let…

Nastoupil jsem s tím, že Barrandov vytáhnu z bahna a odejdu. Jenomže z Barrandova se stalo mé dítě a já to bral jako otázku cti. Ale nebyl to můj život. Byl jsem navíc svázán mnoha věcmi a akcionáři. V první řadě jsem svobodný člověk, který si celý pracovní život chce dělat to, co má podle něj cenu. Dělám a chci dělat filmy.

Takže Barrandov považujete za omyl?

Ano i ne. Znamenalo to sedmiletou ztrátu, zároveň to byla obrovská škola.

Udělal by dnešní Václav Marhoul při vedení Barrandova něco jinak?

Udělal. I když jsem to tehdy jako chybu necítil, dal bych si pozor, abych některé věci víc akcentoval. Hlavně co se týká hromadného propouštění z Barrandova na začátku roku 1991. Dopředu jsem se sešel se všemi zaměstnanci osobně po odděleních, vysvětlil jim situaci s tím, že se bude propouštět. Dodnes jsem přesvědčený, že to nešlo jinak. Pak jsem napsal dva dopisy. Jeden oficiální, že podle zákoníku práce je propouštím pro nadbytečnost. Druhý byl můj osobní, ve kterém jsem jim poděkoval za vše, co udělali. Ten dopis je ale zapomenutý. Měl jsem jej poslat o deset dnů později. Všem zůstalo v paměti jen to „propuštěn pro nadbytečnost“.

Tím propouštěním jste se pro značnou část české filmařské komunity stal zdrojem největšího porevolučního traumatu.

Nejenom traumatu. Nenávisti.

Třeba pro scenáristu Vladimíra Körnera jste horší než normalizační kápo a hlavní dramaturg na Barrandově Ladislav Toman, který podle něj v sedmdesátých letech aspoň řekl, co proti člověku má. Vy jste se prý jen smál.

Smál… Mně do smíchu nebylo. Propouštěl jsem i své spolužáky, kamarády, známé. Bylo to peklo. Přišly výhrůžky smrtí, mně, mé mámě a rodině. Neříkám, že se toho dopouštěl právě Vladimír Körner. Jenže lidé jako on to vidí a chtějí vidět jen a jen takhle. O tom, v jakém průšvihu Barrandov byl, když přišel o dotace, nechtějí slyšet. I před ně jsem se tenkrát osobně postavil, v Divadle Ypsilon. Přišly tam desítky dramaturgů, scenáristů, režisérů a všem jsem řekl, jak na tom Barrandov je, co se bude dít, že budu muset sáhnout k výpovědím.

Říkáte, že paradoxně za to mohli sami…

Ano, když v červnu 1990 odsouhlasili zrušení Ústředního ředitelství československého filmu, ve kterém spatřovali cenzurní orgán. Vylili dítě i s vaničkou. Nechápali, jak funguje československý film. Takže peníze, které doposud odváděly Ústřední půjčovna nebo Filmexport na Ústřední ředitelství, už neměly kam chodit – ty organizace si je nechaly a nebylo z čeho přerozdělovat. Na výrobu už nepřišla ani koruna.

Ekonomika je jedna věc, ale vy jste generaci starších filmařů označil za dinosaury, kteří nechápou realitu a musí odejít. Že v nové době přežijí jen ti nejsilnější. To jako problém nevidíte?

Ale to víte, že jo.

Barrandov jste později zprivatizoval spolu s dalšími pětadvaceti akcionáři. Vaší největší oponentkou byla tehdy Věra Chytilová, která se brala za státní podporu filmu. Alespoň podle toho, co se dá vyčíst z dobových médií, byl váš vztah hodně vyhrocený…

Začátkem sváru byl projekt o Boženě Němcové. Přišla tehdy na Barrandov s tím, že jej chce natočit za třicet milionů. Dnes by to bylo sto osmdesát milionů. A přišla v situaci, kdy nebylo ani na uhlí. Řekl jsem jí, že scénář ani nebudu číst, že na film nemáme a mít nebudeme. Pak se z ní stala moje životní nepřítelkyně – protože jsem jí zničil životní sen. Nepochopila, že to nešlo. Nicméně i tak začala znovu bojovat za státní kinematografii.

Zároveň jste se během privatizace dostal k obrovskému majetku, který vám později přinesl peníze.

Když myslíte… Měl jsem velké plány, jak bude Barrandov vypadat, jak sem přitáhneme zahraniční produkce. V roce 1996 mě ale zničila Moravia Steel, když jsem nebyl schopen zabránit navýšení základního jmění. Měl jsem sice předkupní právo a v akciích jsem byl milionář, ale to byly jen potištěné papírky. Protože jsem neměl peníze, kterými bych uhradil podíl z nově emitovaných akcií, spadl jsem na minimum a s dosavadními akciemi jsem si mohl vytapetovat.

Byl jste jednou z klíčových figur transformace českého filmu na začátku devadesátých let. Jak vidíte český film dnes?

Každý rok vzniknou dva nebo tři filmy, které by obstály i v mezinárodní konkurenci.

Se spojením český film ale máte problém. Říkáte, že Nabarvené ptáče není český film, ale film českého režiséra.

Nabarvené ptáče čistě fakticky není typický český film, ale evropská koprodukce, i když s českou majoritou. Obsazení je mezinárodní, nemluví se v něm česky. Nicméně na trhu je brán jako český film. A trh – ne já – má se spojením „český film“ problém. A kvůli tomu mají problém i filmy, které si to nezaslouží. Na základě reakcí, které vnímám okolo sebe, je mým největším nepřítelem na mezinárodním trhu právě pověst českého filmu.

Jaká je?

Ze zahraničního pohledu tu nevzniká téměř nic komerčně ani umělecky zajímavého. V tomhle setrvačném chápání se český film dostal mimo hledáček zájmu prodejních agentů a distributorů. Český režisér či producent musí bojovat o každý milimetr, aby se dopracoval ke slušnému mezinárodnímu obchodnímu zastoupení. Zahraničí nás vnímá prizmatem šedesátých let, od té doby jsme z jejich pohledu na sešupu. Ale všechno má svůj konec. Chci věřit, že se to změní.

(Černobílé fotografie jsou z připravovaného filmu Nabarvené ptáče, barevné byly pořízeny při natáčení tohoto snímku na Lipně.)