Zatímco v Polsku, Maďarsku a do jisté míry i v SSSR probíhá demontáž dosavadního stalinistického modelu ovládání společnosti a vlády těchto zemí se s různou dávkou razance snaží překonat katastrofální následky komunistické diktatury, československá mocenská elita pokračuje se zvýšeným úsilím ve své nekonečné „normalizaci“. Vzhledem k rodokmenu této elity a s přihlédnutím k východiskům, odkud téměř před čtvrt stoletím startovali její příslušníci k politické kariéře, se není čemu divit: ti lidé pouze logicky pokračují v koncepci, která je vynesla na špici a díky níž se tam udrželi tak dlouho, jako dosud nikdo v moderních československých dějinách. Bez ohledu na cenu, kterou jsme za jejich panování zaplatili a stále platíme, nelze jejich metodě z čistě technického hlediska upřít úspěšnost. Těžko od nich proto chtít, aby náhle opustili vyzkoušené způsoby a vydali se všanc rizikovým změnám.
Obrat by mohl způsobit pouze rozhodný nátlak nespokojené společnosti, která alespoň v hrubých obrysech ví, co chce. A právě fakt, že ani v obklíčení téměř všeobecné „vůle ke svobodě“ v okolních zemích u nás žádný takový tlak neexistuje, nutí k zamyšlení. Byla-li totiž lehkost naší adaptace na „pokrizové“ poměry jakž takž vysvětlitelná drtivostí brežněvovského rozdávání karet, pak setrvávání v téže poloze i za radikálně změněných podmínek vede neodbytně k otázce, zda si obyvatelé tohoto teritoria nějaké změny vůbec přejí, respektive zda jsou ochotni něco pro ně udělat (což je mimochodem…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu