Zemřel kreslíř Respektu Pavel Reisenauer

Zřejmě se nedá napsat těžší věta – náš kolega Pavel Reisenauer zemřel. Byl to on, kdo vtiskl Respektu tvář, a činil tak více než třicet let. Je to pro nás tak šokující zpráva, že se těžko hledají slova, a omlouvám se, že teď nejsem schopný napsat cokoli víc, než je tento krátký text.

Pavel byl součástí naší redakce už v roce 1990, kdy jej oslovil Viktor Karlík, tehdy pomáhal s grafickou úpravou a posléze začal připravovat titulní strany. Za léta se jeho kreslířské umění propracovalo k dokonalosti. Kresby jsou také kronikou porevolučního dění v naší zemi. Byl nekorektní, ale zároveň nesmírně citlivý ilustrátor. Vysmíval se lidem u moci, ale prožíval osud lidí, kteří většinou žili na okraji. Těm se i snažil pomáhat.

Všechno, co píšu, zní tak strašně banálně, ale v hlavě jen hučí a klávesnice odmítá připustit, že píšu loučení. Budeme potřebovat několik dní, abychom o něm napsali materiál, který si zaslouží. Nyní je to příliš čerstvé. Nepřebolí to ale nikdy. Níže najdete rozhovor s Pavlem, který vyšel před pěti lety k třicátým narozeninám Respektu. Erik Tabery

Dobře se mi kreslí starý Klaus

S Pavlem Reisenauerem o redakci vytahaných svetrů a o tom, že člověk vždycky na něco přijde, i když je to občas pitomost

JAROSLAV FORMÁNEK

Kde jsi pracoval před Respektem?

Čtyři roky jsem se živil jako topič na Hagiboru. Šlo o kotelnu na koks, která patřila Fakultní nemocnici v Praze. Předtím jsem dělal nočního hlídače u národního podniku Průmstav v Podbabě, kde jsem hlídal nákladní auta.

Proč zrovna tyto práce?

Protože se člověk nepředřel, nikdo ho nebuzeroval a měl klid. Na pracovišti jsem byl sám. V kotelně jsme se střídali na směny, u Průmstavu to byly jen noční šichty. Sedával jsem v takové boudě, a když svítalo, býval tam odtud krásný výhled na Vltavu a na protější skálu v Bohnicích. V boudě stál přede mnou stůl a za mnou se nacházela špinavá pohovka, letitým používáním se až leskla, chrnět se na ní ale dalo.

Když jsi zrovna neodpočíval na pohovce, mohl sis tam třeba malovat?

Jasně, to taky byla výhoda těchto zaměstnání. Četl jsem si, přepisoval různé texty z undergroundu, maloval. V kotelně bylo sice relativně víc práce, ale prostor byl větší, líp se tam malovalo. U Průmstavu jakási pracovní činnost, mimo tu fyzickou přítomnost, pro mě začínala až před koncem směny, když si ráno pro auta přicházeli šoféři, dost často se silnou kocovinou, a já jim potvrzoval zfalšované příkazy k jízdě.

Proč jsi nešel kresbu po gymplu studovat?

Zaprvé mě takové studium nelákalo, raději vše dělám sám. A zadruhé by mě stejně asi nevzali kvůli ne právě nejlepšímu třídnímu původu. Děda byl vysoce postavený státní zaměstnanec první republiky a protektorátu, otec kvůli tomu tři a půl roku sloužil na vojně u černých baronů, fáral na Kladně.

Řezáky a lepidlo

Přišel listopad 1989 a ty jsi zamířil do Informačního servisu, předchůdce Respektu.

Tak rychlé to nebylo. I po listopadu jsem dál topil v kotelně. Do Respektu jsem nastoupil až někdy v létě 1990. Přesné datum si už nepamatuju, ale první číslo, na němž jsem pracoval, mělo na obálce téma války v Perském zálivu, Saddáma Husajna, což byly moje první kresbičky v tomto časopise. Nabídku pracovat v Respektu jako výtvarník mně volal Viktor Karlík. Vzal jsem si nějaký čas na rozmyšlenou a pak mu z jedné telefonní budky v pražských Nuslích zavolal, že to beru.

Jak na tebe Karlík přišel?

Znali jsme se ještě z doby samizdatové existence časopisu Revolver Revue. Dělal jsem pro ně nějaké kresby a mám pocit, že i komiks.

V roce 1990 byla redakce Respektu v Bolzanově ulici. Jak to tam tehdy vypadalo a v čem spočívala tvoje práce?

Internet, mobily nebo nějaké sofistikované technické pomůcky pro grafickou práci samozřejmě neexistovaly. V redakci už sice stálo pár počítačů, ale používat je na kreslení nešlo. A někteří novináři je nepoužívali ani na psaní. Třeba Ivan Lamper ještě psával na klasickém psacím stroji anebo redaktor Richard Štencl, který své články sepisoval ručně takovou malou tužtičkou. Takže tehdejší šéf nás výtvarníků Mirek Šimáček, dneska by se řeklo art direktor, takovéto texty přepsal do počítače, na každé stránce je zlomil do sloupků a ve formátu A4 vytiskl. Pak nám to přinesl a my jsme se na to s řezáky, lepidlem a s nějakými nápady vrhli.

Mluvíš v množném čísle, kdo to byl my?

No, Šimáček, Viktor Karlík, Michal Singer, Marek Hlupý a já. Co se týče práce, text se vzhledem k velikosti titulků, fotek nebo ilustrace rozřezal a potom se s tím všelijak šibovalo, aby to všechno vlezlo do šablony v podobě budoucí stránky. A to stránky krásné! Když si to sedlo, přilepili jsme to. Strašná piplačka byla třeba s popiskami u fotek, které bývaly vytvořené menším písmem, šlo doslova o titěrné proužky papíru. Anebo když nevycházely odstavce a musely se zkracovat, což znamenalo sloupek rozstříhat a nějaká slova či části vět opět ručně vyhodit a potom to poslepovat dohromady a samozřejmě zachovat obsah sdělovaného.

A co fotky, ilustrace?

Fotky byly buď od redakčního fotografa, nebo z archivu ČTK, kam se pro ně chodilo z Bolzánky pěšky do Opletalovy ulice. Člověk tam pak něco vybral, v hotovosti zaplatil, dostal fotokopii snímku, přinesl to do redakce a hrdě všem ukázal, jaký krásně tematický snímek vybral, ovšem redaktor mu třeba řekl, „ale já chtěl fotku žoldáků z Konga a tohle jsou vládní vojáci z Tanzanie!“ Ilustrace se naopak dělaly ze starých rytin, knižních ilustrací, z různých obrázků. Někdo z nás výtvarníků vždycky něco přinesl, třeba nějaké verneovky, mayovky, pop art, oxeroxovalo se to a zase vlepovalo na šablonu. Takto vznikaly i moje první v Respektu otištěné kresby.

Co jste dělali s hotovými šablonami?

Ty se nosily a zase pěkně pěšky do tiskáren Rudého práva na tak zvaný osvit. Což byly blány, podle nichž potom vznikala tiskařská sazba. Pamatuju se, že nás v tom Rudém právu tenkrát vždy buzerovali, že to máme špatně, že tady něco přečuhuje nebo je tam naopak díra. Asi jsme je štvali, všichni jsme měli dlouhé vlasy, nosili vytahané staré svetry a mnohdy nevypadali jako z reklamy na zdravý životní styl. Tehdy se v redakci všude kouřilo, docela slušně popíjelo. Novinami jsme taky žili i mimo redakci, pořád se někde vysedávalo a debatovalo po hospodách a tak podobně. Jako výtvarníci jsme se ale vždycky snažili, aby Respekt vypadal lehce avantgardně, ilustrace, fotky i titulky do sebe zapadaly, ladily. Práce nás bavila a zdá se mi, že panovala i větší tvůrčí volnost.

Jak to myslíš?

Redakce dneska po mně chce, aby byla obálka „jednoduchá, pozitivní, kontaktní“. Tedy aby byla dobře či ještě lépe prodejná. To se tenkrát nepřehánělo. Lamper jako šéfredaktor musel naši práci sice schválit, ale nepamatuju se, že by nám do toho tolik zasahoval, jak to znám dnes. On v té době býval ještě dost velký pruďas, jeho výbuchy, z našeho pohledu kvůli prkotinám nebo nesmyslům, ale odskákal na poradách Šimáček a my si to za bukem dál dělali po svém.

Jednou jsem se podílel na hlavním článku o francouzské gastronomii a ty jsi k tomu udělal obálku s číšníkem, jak nese na talíři uříznutou kohoutí hlavu a přitom do strany zvrací.

To by dneska neprošlo.

Nakonec jsi zůstal jako výtvarník v Respektu sám, tvoji kolegové z rozličných důvodů odešli.

Ano, papírovou metodu plně nahradila metoda počítačová, neboli stroje nahradily lidi. To už jsem pravidelně dělal obálky, menší kresby k článkům, k rubrice Minulý týden. Také jsem už měl v počítači program Painter, dnes je to Adobe photoshop, kdy si člověk čmárá po podložce a na ploše počítače sleduje, co načmáral, potom kresbu dokončí a internetem pošle do Prahy. Takže na obálkách Respektu má svůj lví podíl i támhleten stožár s vysílačem, který stojí na protějším kopci nad Jáchymovem.

Kdy jsi začal pracovat z domova a proč?

Vždycky mně dost lezlo na nervy, když si za mnou nějaký redaktor stoupl, koukal přes rameno a komentoval. Už jako osamocený výtvarník v redakci jsem proto přešel na pracovní metodu z doby reálného socialismu a začal docházet do redakce v noci. Do rána jsem tak udělal spoustu práce bez blbých keců za zády. V roce 2002 byly v Praze povodně a redakce, tehdy sídlila v Křemencové ulici, byla uzavřená a čísla jsme vyráběli z domovů. No, a já pak tak nějak přirozeně doma zůstal.

Jak se rodí nápad na kresbu?

Asi by měl vzejít z obsahu konkrétního článku, ale zadání se často vleče nebo je nepostačující. Dostanu třeba mail, „bude tam článek o církevních restitucích“, tečka. Takže si musím poradit sám.

Stalo se ti někdy za těch třicet let, že jsi nic nevymyslel, nic nenamaloval?

Ne, člověk na něco vždycky přijde, ovšem někdy to může být pěkná pitomost.

Kdo nebo co se naopak dobře maluje a proč?

Z českých politiků například starý Klaus. Když býval mladší měl dost výrazné rysy, teď se sice zakulatil, ale ten jeho namyšlený uštěpačný výraz v koutcích úst mu zůstal pořád. Dobře se maloval i Zeman, když býval ještě vypasený, co zhubl, tak je to kreslení hororu. Naopak z politiků býval nejtěžší Nečas, v obličeji, výrazu tváře neměl nic.

Čtenáři Respektu mívají někdy připomínky, že jsi k mužům benevolentnější, kdežto ženské portréty děláš až přehnaně naturalisticky.

To není pravda. Ať se kouknou líp.