Koljo, nečekej, naskoč a jeď, pak se najdeme
Cesta Ukrajinou v zatemněném vlaku na trase Lvov–Kyjev–Lvov
Poprvé vidím peron lvovského nádraží zevnitř vlaku. Nakukuju na něj škvírkou mezi roletou a okenním rámem ve svém kupé, zvětšuju si ji prsty. Zatím jsem vždy stála venku a pozorovala chumly lidí, kteří se tlačí, aby na ně vyšlo místo ve vagoně a podařilo se jim z nádraží zmizet. Teď tu po ztichlém, tmavém peroně osvíceném lampami chodí jen lidé z drážní služby a hlídka se samopalem.
Nasedla jsem do vlaku v depu na okraji Lvova, oficiální začátek trasy je až tady, na nádraží kousek od centra města. Stojíme tu už dvacet minut. Pak zahlédnu na nástupišti dvojici, muže a ženu s kufrem. Pár brzy mizí ze zorného pole mojí škvíry. Nevím, zda nasedli, nebo jsem ve vlaku se třinácti vagony dál jediným cestujícím. A jestli nasedli, proč asi? V tomto směru se ze Lvova neodjíždí.
Je úterý půl hodiny před půlnocí ukrajinského času, sedím v nočním vlaku do Kyjeva, města, které Putin nechává bombardovat a ostřelovat raketami, a jež přesto srdnatě odolává tlaku ruské armády. Vlak veze do Kyjeva humanitární pomoc a zpět se, jak posádka doufá, bude vracet s uprchlíky z ostřelovaných a bombardovaných oblastí kolem hlavního města Ukrajiny. Zítra mezi osmou ranní a osmou večerní středoevropského času se má podle dohod mezi Ukrajinou a Ruskem otevřít humanitární zelený koridor, který by měl umožnit odchod obyvatelům Putinem okupovaných a ničených městeček a vesnic na severozápadě Kyjeva, aniž se cestou stanou cílem pro střelbu ruské armády.
Nahmatám madlo na dveřích kupé, dívám se,…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu