Modré úterý

Do tohoto muzea musíte zazvonit u dveří obyčejného činžovního domu. Jednou týdně, v úterý odpoledne od jedné do šesti, vás bzučák v rohovém domě v Kaprově ulici číslo 10 v blízkosti Staroměstského náměstí vpustí do tzv. Modrého pokoje – Památníku Jaroslava Ježka. Hlas v domácím telefonu vás sice naviguje přes průjezd k výtahu, ale možná je lepší jít pěšky po schodech. Protože právě stoupání do prvního patra umožní návštěvníkovi, aby měl dostatek času připravit se na to, že se v nejmenším bytovém muzeu v Praze, a nejspíš i v Česku přenese do dob, kdy tady skladatel Jaroslav Ježek (1906–1942) žil a tvořil. Nejen „šaty dělaj člověka“, jak zní název Ježkovy notoricky známé skladby složené pro Jiřího Voskovce a Jana Wericha. Ale i místo, kde bydlíme.

K přenesení se v čase stačí projít miniaturní předsíňkou do pokoje o velikosti asi dvaceti metrů čtverečních s původním nábytkem z třicátých let minulého století a vymalovaného sytě modrou barvou. Do pokoje, jenž je ponechán ve stavu, jako by se do něj Jaroslav Ježek měl každou chvíli vrátit. Zde pak můžete za doprovodu jeho skladeb z přehrávače, třeba tónů skladby Tmavomodrý svět, o níž Voskovec, Ježkův kolega z Osvobozeného divadla, mluvil jako o „nejmodřejším blues“, tiše rozjímat.