Světnice, síň, komora

Od nepaměti platí, že podoba bydlení se odvíjí od finančního zajištění. Pokud ovšem historici problematiku zkoumali, docházeli k závěru, že funkční určení prostoru pro bydlení bylo velmi podobné bez ohledu na to, jestli šlo o hrady, tvrze, městské domy nebo venkovské budovy. 

Centrálním prostorem českého domu byla od středověku světnice, tedy místnost, kde se dalo zatopit a celoročně ji obývat. Základním vybavením byla tedy kachlová kamna nebo obezděná topeniště. Přikládalo se do nich mimo světnici tak, aby se zabránilo pronikání kouře a prachu do obytných prostor, případně aby přikládání nerušilo pány domu. Ve feudálních stavbách nebo bohatších městských staveních byla kamna napojena na rozvod teplého vzduchu uvnitř stěn, jímž se temperovaly další prostory domu. Ovšem pouze ve světnici bylo celý rok teplo, takže se tam dělala spousta věcí vázaných převážně na paní domu – od stolování přes drobné práce v teple, péči o staré členy rodiny, výchovu dětí až po odchov mláďat domácích zvířat. 

Ve světnici se i spalo. Kvůli zamezení úniku tepla se tedy dělala ve světnicích spíš malá okna a hledaly se způsoby, tak zateplit stěny. V této části domu se proto používaly obvykle roubené trámy.  

Součástí světnice nebo spíš přidružených prostor byla černá kuchyně s otevřeným ohněm. Kouř z otevřeného ohně byl lapán do stropu ve tvaru trychtýře a odváděn širokým komínem ven. Často ale zůstával v místnosti u stropu. Ve venkovských domech musela být světnice v úzkém spojení i s hospodářskými prostorami domu, včetně dvoru a maštale. Pokud tedy venkovský dům rostl do výšky, světnice zůstávala v přízemí. Ve městech se naopak přesouvala do patra, kde bylo bezpečněji, víc světla, čistoty, tepleji a majitel se i symbolicky cítil povýšený nad své okolí.