Žily jsme spolu

Sedím v kuchyni a dojídám právě uvařenou večeři. Od dveří ke mně dolehne povědomé dupání a šramocení klíče v zámku. „Vždyť měla přijet až za dvě hodiny,“ znervózním. Kuchyň je jak po výbuchu, nevynesený koš, drobky na zemi. Tenhle týden mám na starosti úklid já a chtěla jsem ho stihnout dřív, než se moje spolubydlící M. vrátí z návštěvy u své sestry v Berlíně. Omluvím se jí za borčus – zprávu, že přijede dřív, jsem přehlédla. Ona se zase omluví, že je vyřízená, a se slovy, že chce teď jen spát a mlčet, se zavře v pokoji. Rámus z úklidu jí prý vadit nebude, tak se do něj pouštím teď. Raději v osm večer než o víkendu. 

Žily jsme spolu čtyři roky. Každá jsme obývala svůj pokoj a sdílely vše ostatní. Ostatně seznámily jsme se tak, že jsme sdílely i objetí stejného muže – a nevěděly o tom. Řekla nám to společná kamarádka. Pár měsíců nato jsme se potkaly na večírku. V tom byla výhoda našeho sžívání: nastavování společného fungování nekomplikovaly obavy z pošramocení dlouhodobého přátelství. Věděly jsme jen, že si rozumíme a že by to mohlo fungovat.