Věřím, že se už dlouho nepracuje se stereotypním rozlišováním „holčičích“ a „klučičích“ aktivit

„Já si myslím, že hodně záleží na tom, kdo co sleduje. Co je pro koho důležité. Mně je třeba jedno, jestli je práce, kterou mi dítě odevzdá, krasopisná, nebo naškrábaná. Pokud to přečtu, je to v pořádku. Ale pro jiného učitele už je to problém a známka dolů,“ nabízí učitelka Kristina Hořáková svůj pohled na trend dokladovatelný již delší dobu nejen v Česku, tedy že chlapci stále více zaostávají za dívkami. Ve své třicetileté učitelské práci vždy prosazovala inovativní metody vzdělávání. Drží se jich i teď, když pracuje na prvním stupni základní školy v Šeberově – a věří, že nejen chlapcům může otevřenější a ohleduplnější školní prostředí pomoci cítit se dobře a mít pak větší chuť se něco naučit.

Jaké mají podle vás chlapci na nižších stupních dnes problémy? Co jsou pro ně největší výzvy?

Myslím, že mají málo volného času. My jako škola jim vlastně zajišťujeme určitou volnost – to je paradoxní, že? Mohou tu být živí, aktivní a my s tím umíme pracovat, dáváme jim k tomu příležitost. Ale skončí škola a oni mají tenhle kroužek, támhleten kroužek – pořád nějakou řízenou aktivitu. Nevím, nakolik dnes mohou děti doma říct „mami, jdu ven, přijdu za dvě hodiny“. Asi je to jiné na vesnicích a ve městech – my jsme tady vlastně něco mezi vesnicí a městem. Když jsem byla malá já, hrávali jsme si i na ulici a možná to těm klukům dnes chybí… Taková ta parta dětí typu sejdeme se sami, něco vymyslíme, sami si to zorganizujeme. My je ve škole můžeme učit navazovat a udržovat sociální vztahy, ale oni si to pak někde reálně potřebují vyzkoušet – a nejlépe bez dozoru dospělých.