Ano, Goethe

Pokud v tomto případě nezačnu vtipem, tak to nikdo z nás nesnese. Přes 800 stran sakra velkým formátem. Dám vám ze dvou vtipů na výběr.

Můžeme začít tím otřepaným výzkumem, co že to vlastně ten Goethe řek’, když navždy odcházel. Mehr licht!, traduje se. Více světla. Nuda to je, zíváte. Takže prý klidně možná řekl Mehr nicht, to ví každý o blbostech poučený vzdělanec. Většina z nás se to dozvěděla od Bernharda, od Thomase, ale podle všeho se to tradovalo už nějaký ten pátek před Bernhardem a mnohé dokonce nasvědčuje tomu, že s tím v poslední chvíli přišel sám Goethe-pábitel.

Druhý vtip následuje. Kniha, kterou tady probíráme, patří do “širokého rámce Goethových životopisných prací, začínajících rokem 1809, které básník charakterizoval jako proces nabývání historického odstupu k sobě samému.” To tedy nevím, kdo se teď směje. Já určitě ne. Goethe od sebe odstoupil a mně to teď leží na stole, přes 800 stran sakra velkým formátem. Co to je? Goethe/Schiller, korespondence. Krásně vypravená kniha. Přes tisíc dopisů přeložených Vojtěchem Zamarovským, poučená předmluva Kurta Krolopa. Vydal Odeon v roce 75. Takové knížky už se dnes nevydávají, neumím si představit, kdo by nad tím seděl.

Taky jsem nad tím dlouho nevydržel. Přečetl jsem pár dopisů a šel jsem si pustit kuchařskou show se Zdeňkem Polreichem. To jeho Ano, šéfe. Snad měsíc jsem studoval všechny tři, Schillera, Goetha, Polreicha. Něco schovávali, jiné předstírali, ale na takové ploše, jako je 800 stran nebo tři série po patnácti dílech, tak na takové ploše už vám něco přece jenom uteče.

Neskryjete se. Takže jsem v té Polreichově aroganci občas zahlédl klopýtnutí, respekt a ústupek, který v duchu dělal před někým, kdo byl třeba o dvacet centimetrů vyšší, nebo před někým, kdo mu beze slova sdělil, že jeho kuchařskému umění moc nevěří. (Polreich se jednou snažil schovat zkaženou rybu, kterou sám prostřel! Pak předstíral, že to byla zkouška.)

Goethe má hodně společného s Polreichem. Někdo charakterizoval vztah Goethe/Schiller následně: Schiller jde nahoru, Goethe jde shora. A tak to je i v jejich dopisech. Jsou uctivé, jak dopisy z Jeny, tak ty z Výmaru od G. Ale na takové ploše, po osmi stech stranách začnete lidem rozumět a pochopíte, že se ten Goethe přes všechnu svoji uctivost zajímá jen o sebe.

Omlouvám se, je to přísné, ale prober se, Schillere! Ten Goethe se v tobě chce vidět jako v zrcadle. Když ti píše o svém díle, to se mu odpovědně rozepíšeš o jeho díle zpátky, podporuješ ho, hledáš za něj cesty, a Goethe tě pak s tvými problémy pošle…

A nejde jenom o díla, vzpomeň si na ten baráček. Na stránce 240 se ptáš, jestli by ti Goethe nepronajal svůj zahradní domek (což by znamenalo přestěhovat se za Goethem do Výmaru, to by přece Goethe, ten nejlepší přítel určitě chtěl), a ójé, to já jsem přesně věděl, co se stane na stránce 241, věděl jsem, že to pronajmout z nějakého důvodu nepůjde. Domyslel jsem si to řekněme… podle Polreicha, rozhodně ne podle sebe. A taky že ano, na straně 241 se píše: “mohu s určitostí říci, že byste v zahradním domku nemohl trvale bydlet, tím spíše, že jsem dal strhnout prádelnu a kůlnu na dříví.” Kdo to nechápe? Tak stručně. “Tento týden jsem proti svému zvyku zůstával vzhůru povětšině až do půlnoci a čekal na měsíc, který jsem s velkým zájmem pozoroval Auchovým dalekohledem,” píše mnohem později Goethe.

Pokud se mne někdo za dvacet let zeptá (Eckermann, aluze), jestli považuji měsíc strávený ve společnosti téhle německé korespondence za měsíc k ničemu, řeknu mu Ne. Vřele doporučuji uvedenou knihu všem, kdo mají rádi Ano, šéfe a všechny další pořady, v nichž se k pravdě brodíte nicneříkajícím bahnem. Výhoda? Objevíte ji. A už vám v hlavě zůstane. V podstatě – milovníkům Hledání ztraceného času, jo, tak to je. Bichle! Číst tuhle knihu znamená být proti všem! Skutečná alternativa v době, kdy bio je mainstreamem.

Goethe, Johann Wolfgang - Schiller, Friedrich: Korespondence, Odeon Praha 1975, 832 stran, překlad V. Zamarovský

David Zábranský studoval mediální vědy a právo, v nevládních organizacích se zabýval problematikou lidských práv. Prvotinu Slabost pro každou jinou pláž vydal v roce 2006, jeho druhá kniha Šternův pokus milovat je z roku 2008.

Již brzy vyjde v nakladatetství Argo spisovatelova nová kniha Edita Farkaš/Konec sebelítosti.