Do Strakonic na lyže

Vypravit se do nitra uvedené knihy bylo jako jet do Strakonic na lyže, ano, přiznávám, že jsem se do Jarkovského Turistiky rozjel dost znuděně. Ty Guthe, ty Strakonicko české literatury! říkal jsem si s převahou hlavní Prahy, však tě znám z televize, Guthe, přinejhorším si tě dokážu domyslet, ta tvoje Turistika navíc bude nějaká marginálie, tu Turistiku jsi určitě vyseděl, zatímco Společenský katechismus jsi psal v záchvatu inspirace.

Do Strakonic, jak je vidět, těžko bez ironie, ve Strakonicích prosím nemluvme o lyžovačce, u Gutha prosím nemluvme o literatuře. A pak jsem si přečetl jednu z nejkrásnějších vět za poslední měsíce: “Pocity při stečení Řípu, Blaníka, Svatoboru, Dobrošova nebo Radhoště nelze srovnávati s pocity při vystoupení na Mont Blanc, Jungfrau, Triglav - ale zato jsou to pocity mnohem zajímavější, hřejivější, mnohdy až k slzám.” To je nejen krásná věta, ale i osten neopakovatelným způsobem obrácený proti sobě, osten zabodnutý do české duše. Ale mé vlastní oči se zalily slzami, takže můj pohled…

Nemá cenu klamat, takových vět v Turistice nejsou desítky, ale mluvíme přece o turistice a o cestě (a v době sepsání Turistiky ještě jedno mohlo mít dosti společného s druhým), k podobným větám je třeba se propracovat, nejdřív se musíme pohrabat v hlušině, než vrchol stečeme - právě tohle je hlavním poselstvím Jarkovského čisté turistické mysli.

V mém vydání sice Jarkovský vyjmenuje všechny české turistické spolky (předpokládám, že ve vydání z roku 2003 tato pasáž absentuje), ale především varuje. Varuje: nemyslete si, že krásné věty rostou na každé stránce. Varuje: cestování se stane nesmyslným, pokud bude jen “pojížděním po místech”, nekonečným a bezesmyslným vytrháváním z každodennosti. Jarkovský nás upozorňuje, že něco důležitého těžko najdeme někde jinde než v sobě. Bylo by přílišným zjednodušením říct, že napsal 400 stran Turistiky s tím, že chtěl říct jediné: zůstaňte sedět doma na zadku - ale přesně k tomuto poselství si teď dovolím turistiku obrátit.

Oslovil jsem před pár dny sousedku s tím, že jsem ji dlouho neviděl. Seznámili jsme se, když se nastěhovala, od té doby jsem ji neviděl, řečeno úplně přesně.

Hodně cestuji, řekla mi, a já si v první vteřině pomyslel: chudinko. Až pak jsem začal závidět, koneckonců bylo vidět, že sousedka necestuje mezi Prahou a Slovenskem, ne, vypadala natolik zdravě, že musela cestovat alespoň mezi Prahou a Bruselem.
Já jsem pořád tady, řek jsem jí.
Chudinko, pomyslela si.
Chudinko, pomyslel jsem si znovu, pleteš se, vždyť já bych ani za nic nikam nejel, pokud bych se nenechal nutit tím, že bych někam jet měl. Ale podstatná je přece první reakce, spontánní lítost nad člověkem, který musí jet.

Vzpomněl jsem si na Baumanovy popisy moderní (tekuté) doby, na výsady jedněch (volnost a let!) a na prohru druhých (svázání se zemí a - budiž mi ten výraz odpuštěn - s holešovickým barákem) a napadlo mne, jestli už náhodou nevstupujeme do jiné tekutosti, jestli už brzy nebudou ti, kdo musí jet, vysmívanými otroky nesmyslnosti, jestli se nám už brzy nebude cestování zdát zbytečné a nepohodlné. A dětinské, to hlavně.

Ve fantastickém názoru mě utvrdil jeden nový film: Up in the air, v české distribuci uváděný pod titulem Lítám v tom. Copak tam ten George Clooney, který si neumí život představit bez létání sem a tam, nevystupuje v roli šaška, copak důvodem, proč si ho Vera Farmiga neumí představit v jiné roli než v roli zábavného milence, je pouze fakt, že s neustále odlétajícím mužem nelze udržet pevný svazek, a nikoli fakt, že Clooney se svojí neschopností zůstat na místě ztvárnil postavu, která je z jiné, překonané, již minulé doby?

----------------------------------------------------------------------
Turistika – turistický katechismus, Jiří Guth-Jarkovský
Hejda a Tuček, Praha 1917, 330 stran
nebo
Baset, Praha 2003, 187 stran

David Zábranský studoval mediální vědy a právo, v nevládních organizacích se zabýval problematikou lidských práv. Prvotinu Slabost pro každou jinou pláž vydal v roce 2006, jeho druhá kniha Šternův pokus milovat je z roku 2008.