0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Lodní deník XIII. – Křeslo

Asociace spisovatelů krátí dlouhou chvíli v karanténě

Tomáš Čada
Autor: Milan Jaroš

Potřeboval bych nějakou ženskou, ale ne zrovna na ženění, ale jen tak, abych jí mohl říct spoustu zajímavejch věcí. Nemusela by to bejt zrovna hezká slečna, stačila by třeba i vošklivá nebo blbá. Mohla by dokonce bejt vošklivá a blbá, ale hlavně by musela mít moc silnou krční páteř, aby mohla hodně kejvat. Protože já bych jí potřeboval hlavně na kejvání, protože bych jí toho hodně řekl, a pak by kejvala a já bych si připadal dost dobře, protože by mě někdo poslouchal. Ona by to nemusela vlastně bejt ani slečna, stačilo by, kdyby to byl pes, ale slečna má tu výhodu, že se umí sama najíst a tak a psovi bych to musel všechno shánět a to by byla otrava. A taky bych ho musel vycvičit na kejv a to by bylo dost těžký, protože já nikdy psa nevycvičil ani na aport a to je o dost lehčí. A pak bych mu taky musel, furt, po každý mý větě říkat kejv a to by strašně zdržovalo. Ale napadlo mě, že kdybysme měli velkej pozemek, tak by mohl něco ulovit a pak mě zas poslouchat a taky bych se potom najed i já, protože by lovil hafo moc a dělal by přitom furt: „Haf, haf.“ Takže by toho tolik neulovil a já bych umřel hlady. Takže místo psa a ženy by bylo lepší mít nějakou panu. Třeba takovou, jak maj v těch obchodech, a ta by nemusela mít ani silnou krční páteř, protože to by byla pěkná blbost, aby pana z výlohy měla silnou páteř, a tak by stačil jen nějakej motorek. Aby kejvala. Motorek by však musel bejt značky Tesla, protože ty ostatní sem už měl a ty se mi vždycky rozbily. Ale Teslu mam rád, protože se mi ještě žádná nerozbila, jelikož žádnou nemám. Avšak nevim, co bych dělal, kdyby se ta Tesla rozbila, to bych byl asi moc smutnej a pak už bych neměl rád ani tu Teslu, takže vlastně by ten motorek ani bejt nemusel. Mohlo by to bejt třeba na větrnej nebo sluneční pohon. No v noci slunce nesvítí, ale to já stejně spim, ale bylo by to zbytečný mrhání energií a vítr taky může přestat foukat. Takže ani nevim, jestli by nebylo lepší mít houpací křeslo a tomu to všechno řikat a přitom se houpat a to bych nemusel mít silnou krční páteř a eště bych se pohoupal. To křeslo by muselo mít nějakou skvělou barvu. Třeba modrou jako sluníčko nebo tak. A když už bych se měl tak skvěle, tak bych potřeboval, aby mě měli rádi. Jako třeba lidi, zvířata nebo i to křeslo. I když to by muselo strašně bolet břicho, když bych mu na něm furt seděl, ale třeba sou to záda a ty tak strašný nejsou. Ty se dají namasírovat a pak už tak nebolí. Takže bych mu seděl na zádech a lidi a tak by mě měli rádi, ale ne jako milovali. Mně by stačilo trochu jako nanuk nebo zmrzlinu, protože to člověk řekne: „Ta je sladká a chutná mi a to si dám další.“ Ale já bych nechtěl, aby mě lidi ochutnávali nebo abych byl sladkej, protože to neuvěřitelně lepí a to není vůbec příjemný, ale to dám si eště by se mi líbilo, protože to by značilo to, že mě fakt maj rádi, a to by byla pro mě pocta. A pak bych si s nima povídal, ale ne jako s tim křeslem, ale tak o všem, ale ne o mně, protože to by je nudilo a já bych chtěl, aby mě měli rádi. A tak bych je furt rozesmával a občas by mohli malinko plakat, ale jen trošku, aby to moc nebolelo u srdíčka a pak bysme se zas smáli, až bysme se za břich popadali, a byli bysme šťastný. A já bych vstal z toho křesla a šel s nima třeba ven na sluníčko nebo k vodě nebo jen tak do deště a pak bych hledal nějakou hezkou a chytrou slečnu, který bych mohl říct jen trošku, ale tu hodně podstatnou, a ona by to chápala a měla by mě ráda a já jí taky, a tak bysme se měli rádi a měli děti. Koupil bych každýmu malý houpací křeslo a tý slečně větší, aby si mohli povídat a taky kejvat a houpat se přitom. Ty děti by sice neuměly ze začátku mluvit, ale mohly by se jen houpat a to by je třeba bavilo. A chodil bych s tou slečnou ještě před tim, než bysme měli děti, ven a jen tak. Tam by byli naši kamarádi a ona by měla třeba ještě nějaký a já bych si s nima mohl povídat a zajít někam na kafe a jet třeba do Paříže nebo jinam a moc by se mi tam líbilo, ale pořád bych myslel na to křeslo, protože díky němu bych se měl tak skvěle a pak by jednou bylo už moc prošoupaný a já bych ho nezničil, ale postavil mu pomník a ono by bylo šťastný a už by ho nebolely ty záda, protože by na něm nikdo neseděl. A pak bych umřel a lidi by šli kolem mýho hrobu a třeba si řikali: „Ten měl krásný křeslo.“ A pak by se doma aspoň malinko zhoupli.

(2001)

Blog pro ukrácení dlouhé chvíle v karanténě vychází ve spolupráci s Asociací spisovatelů, jejíž členové a členky zdarma přispívají krátkým zamyšlením či úryvkem nepublikovaného díla.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].