Lodní deník XVII. - Klišé a těkání

Jsem nejistá autorka. Ti, kdo mě znají, to vědí celkem dobře. Váhám nad tématem, nad každým slovem, nad začátkem, nad koncem a vlastně i nad prostředkem. A to ještě dřív, než vůbec začnu psát. Zoufale zírám na prázdnou wordovou stránku v počítači – ostatně o depresích autorů donekonečna hledících na čistý list papíru toho bylo napsáno a natočeno dost – a nevím vůbec nic.

Ale i ti největší zoufalci papír nakonec zaplní. Závidím jim. Se psaním to mám podobně jako královna Pénelopé se tkaním. Aby se tahle dáma nemusela znovu vdát, když se Odysseus dlouho nevracel z Tróje, podle mytologie se rozhodla, že si nového muže vybere, až dokončí roucho pro Odysseova otce Láerta. A co v noci utkala, to přes den zase rozpárala…  Já se sice podobně dramaticky rozhodovat nemusím, ale co v noci napíšu, to přes den zase smažu. Tedy z velké části.

V klasickém pracovním týdnu, kdy v sedm ráno odcházím z domu na vlak a vracím se po šesté večer, se alibisticky opíjím rohlíkem, že na psaní mi zbývá jen krátký noční čas, takže se toho moc stihnout nedá.  Ale co teď? Fakulta, kde pracuju, nejdřív pozastavila výuku, teď se učí on-line. A já jsem skončila na homeoffice. Odpadly mi tím každodenní skoro tři hodiny cesty vlakem a městskou dopravou v Praze do práce a ani žádné další aktivity ubírající čas mě netrápí. A tak kolem osmé ráno zapnu počítač, přihlásím se do fakultního systému a dělám vše, co je do práce potřeba vymyslet, napsat, připravit, zpracovat. A když kolem čtvrté skončím, najednou je tu čas, který jsem dřív neměla.

Sedím u svého psacího stolu, oknem, na jehož parapetu v truhlících klíčí semínka rajčat, vidím pole a o kilometr dál na kopci kostel v Sadské. Na volné části okna většinou leží kocour, který je z nově nastoleného stavu nadšený – byť je Brit, je povahou extrovert neustále se dožadující společnosti. Dívám se na něj a vím, že bych měla psát. Mám čas, o kterém jsem snila a ke kterému jsem náhodně přišla. Dívám se a pak vstávám od stolu a těkám. Chodím po domě, sem tam něco uklidím, pak jdu na zahradu, v záhoně vytrhnu jakýsi plevel, který se už zase dostal mezi tulipány, přičichnu k rozkvetlé hrušni a potom se provinile rozhodnu vrátit ke psaní. V chodbě narazím na druhou kočku, obyčejnou nalezenkyni, která nás při svojí introvertnosti už od druhého týdne pobytu doma nejspíš nesnáší a snaží se nám vyhýbat. I teď si jde po svém.

Konečně zasednu k počítači. Měla bych otevřít word s textem. Měla bych! Měla bych!!! Ale co to bylo na té zahradě? prolétne mi hlavou. Google mi vyhledá, že pýr plazivý. Vida, to jsem nevěděla. Fascinovaně čtu, že do půdy vylučuje alelopatické látky, které brzdí růst ostatních rostlin. Potvora jedna, rozzlobím se, cpe se mi to do záhonu a ještě to ubližuje kytkám! Dívám se na soupis a fotografie dalších zákeřných plevelů. Pcháč rolní, pěťour maloúborný, svlačec rolní, bršlice kozí noha. U všech je napsáno vytrvalý, úporný, houževnatý. A mám je na záhonech všechny. Ach jo!

Už internet zavírám, jen ještě mrknu na sociální sítě. Vteřina to bude. Někdo postuje článek o nemocném vepříkovi a zabíjačce v době krize. Prý čuníkovi vadil šrot. Divný, napadne mě. Šrot? A pak si to vybavím. Je to jako tón z gramofonu, o němž jste si mysleli, že se už dávno rozbil. Vzpomínka stará skoro čtyřicet let. Rychle sáhnu po myši, pak do klávesnice počítače, vytvořím nový soubor a začnu psát:

Děda vařil pro prase brambory. Do toho největšího hrnce, co jsme doma měli, se jich vešlo dvacet kilo. Mohly se do něj dát jen ty ošklivé, pomlácené, naseknuté motykou nebo ruchadlem nařízlé hlízy, případně nahnilé nebo už moc svraštělé. Ty dobré brambory ne, ty byly pro nás. Kamna byla stará, s pláty, které netěsnily, takže otvory mezi nimi probleskávaly plamínky. Do bedny v chodbě, sbité z neohoblovaných prken, děda nasypal šrot a ten pak spařil vařící vodou s bramborami. Z bedny se kouřilo, děda vzal šťouchadlo – široký kůlek zploštělý na konci a mnohaletým používáním ohlazený – a brambory se šrotem rozšťouchal. Ten den to na chodbě vždycky vonělo. Krásně a nasládle. Brambory zůstaly v bedně další dva tři dny, postupně jich ubývalo, černaly a mazlavěly, až pak začaly kysele páchnout. Ale to už jich většinou zbylo jen na dně a i s těmi si prase poradilo. A pak zase přišel čas na nové brambory.

Dopsala jsem, dívám se na text. Mám z něj radost, ale… Měla jsem psát něco úplně jiného. Bílá stránka je pořád stejně bílá. Zas zírám na kostel venku. Už je tma, je nasvícený a kolem není vidět nic než on. Myslím na krizi a na to, jak by vypadala, kdyby to byl film. Bůhví. Zase těkám. Pak mě napadne, co by na rukopis na téma pandemie řekl nakladatel. Ne teď, ale v normální době. Zavřu oči, představuju si ten okamžik. Asi by byl krátký a nejspíš by v něm padlo slovo klišé.

Pak oči otevřu a počítač vypnu. Kostel pořád svítí a kocour spící na okně cvaká zuby ze sna. Dnes už nemá cenu nic psát. Snad zítra… I když zítra to může být taky klišé.

Blog pro ukrácení dlouhé chvíle v karanténě vychází ve spolupráci s Asociací spisovatelů, jejíž členové a členky zdarma přispívají krátkým zamyšlením či úryvkem nepublikovaného díla.