Něco úplně jiného

Onehdy jsem si u Fišera opravdu dopřála. Do sychravých podzimních večerů jsem se vybavila třemi tlustými špalky. Samé lahůdky – Bernard Michel: Praha město evropské avantgardy 1895–1928, Claudio Magris: Daleko odkud (Joseph Roth a východožidovská tradice) a Alena Wagnerová: Sidonie Nádherná a konec střední Evropy.

No, ta Nádherná zas tak tlustá není, ale to není podstatné. Ze všeho nejvíc jsem se těšila na toho Magrise. Joseph Roth je můj milovaný spisovatel a vždycky se mi zdálo, že je neprávem trochu opomíjený a jaksi pozapomenutý, alespoň u nás. Začala jsem tedy touto knihou, už předem s představou, že to bude právě ona, o které příště napíšu. Jenomže – jak se praví na záložce - „poetický Magrisův text plný odboček“, je skutečně tak poetický a tak plný odboček, že jsem se zadrhávala, zadrhávala, až jsem se zadrhla úplně. Knížku jsem odložila na později, na čas ještě větších plískanic, a přečetla ty druhé dvě. Obě jsou výborné a obě vřele doporučuji. Psát o nich ale teď nebudu, po odložení Magrise se mě zmocnila poraženecká nálada a trocha dětinského vzdoru vůči celé fišerovské kořisti. Když už se mi nepodařilo naplnit původní záměr, tak tedy raději o něčem úplně jiném.

Už nějakou dobu mi moje maminka stále znovu a znovu vykládala o jedné knize. Neustále se mě ptala, jestli už jsem ji četla a když slyšela, že ne, naléhala s urputností sobě vlastní, že si ji opravdu musím koupit. Čím víc naléhala, tím menší byla má chuť, to udělat. Znáte to… Nakonec mi ji koupila a přivezla sama. Přečetla jsem ji za jediný den, vlastně za pár hodin.

Kniha se jmenuje Byly jsme tam taky. Písecká rodačka Dagmar Šimková (1929 -1995) v ní zcela věcně, prostě, bez patosu a bez jakýchkoli příkras, ale o to působivěji, popisuje roky strávené v komunistických kriminálech. Ve svých třiadvaceti letech byla v roce 1952 z politických důvodů (přechovávání vojenských zběhů a roznášení letáků), v podstatě však jen pro svůj buržoazní původ, uvěznena na strašlivých čtrnáct let. Odseděla si je beze zbytku, z vězení vyšla až roku 1966. Na těch pouhých stopadesát stránek jejích vzpomínek čtenář hned tak nezapomene. Brutalita a sprostota komunistického režimu (nic abstraktního, tvořili ho samozřejmě lidé), absolutní zvůle, bezpráví a beznaděj, vylíčené s velkým literárním talentem. Ten je mi ovšem v této souvislosti téměř stydno zmiňovat. V člověku ještě dlouho zůstává pocit bezmocného vzteku, lítost nad zmařenými lidskými životy a také nekonečný obdiv k morální síle a odvaze autorky, která se tím peklem na zemi nenechala zlomit.

„Ale doba, v níž jsme žili, odpoutala všechno zlo z řetězu a otevřela klece v duších lidí. Povýšila závist do rytířského stavu, takže závist se stala „třídním bojem“. Vysvětlila lidem neschopným řídit a organizovat svůj život, že oni, právě oni mají talent vzít otěže státu do rukou a obrátit směr dějin. Strana naznačila Blaženě z Kocourkova, že dosud nebyla šťastná, když chodila pracovat do tkalcovny a v neděli k muzice, protože teď pro ni má vyšší cíl, ke kterému je nad jiné povolaná: bude hlídat zrádce, kteří se přičiňovali o to, aby chodila do tkalcovny a k muzice.“

„Tatík už nemaří čas s dětmi v parku, ale vyučili ho na soudce z lidu a jeho život je teď plný šibenic, na které s radostí posílá ty, které, dřímaje nudou, ani neviděl, ani neslyšel promluvit.“

Bohužel jsem udělala tu chybu, že jsem nahlédla do jakési internetové diskuze k této knize. Člověk to nemá dělat. Z hlouposti, cynismu a záštiplnosti některých příspěvků, mě obcházela hrůza snad ještě větší, než při samotné četbě. O důvod víc, proč by - mezi jinými – měl být tento titul součástí povinné školní četby, ať už o ní soudíme jakkoli. Absolutně nechápu, že si řada učitelů a profesorů neustále stěžuje, že nevědí jak a z čeho učit dějiny 20. století. Pokládám to za neschopnost a ještě spíš za nedostatek dobré vůle. Nemohu ovšem dělat nic víc, než dát Šimkovou přečíst svým vlastním dětem. Budu je s tím otravovat tak dlouho, dokud to neudělají.

Dagmar Šimková: Byly jsme tam taky, vydalo nakl. Monika Vadasová-Elšíková, 2010, 66s.

Irena Dousková, (nar.1964 v Příbrami), vystudovala Právnickou fakultu UK, pracovala jako novinářka, nyní je na volné noze. Žije v Praze. Z jejích knih: Goldstein píše dceři, Hrdý Budžes, Oněgin byl Rusák, O bílých slonech a další. Podle knih Hrdý Budžes a Oněgin byl Rusák vznikla stejnojmenná divadelní představení.