Ptáčátka nad hnízdem

Diplomové práce jsem četl všehovšudy dvě, tu svoji po sobě (výstižnější by bylo říct „tu svoji po lidech“ – je jich dost, jsou všude po světě, spojil je internet), a pak toho Magrise. Ve třiadvaceti ji měl hotovou, k obhajobě ji předkládal na univerzitě v italském Terstu. Brzy po obhajobě vyšla knižně a způsobila senzaci, nejen v Itálii, ale především v „napadeném“ Rakousku.

Magris se ve své práci jako jeden z prvních zabývá tématem, kterému se v následujích desetiletích věnovalo tolik pozornosti, tedy problematikou střední Evropy a jejích kulturních specifik („Ze střední Evropy se stala všeplatná metafora, která může označovat vše a opak všeho, zpátečnickou nostalgii i emancipační ctižádost, zavřenost i otevřenost, pokrok i reakci. I prvotřídní spisovatelé přispěli k tomuto sémantickému zmatku,“ píše Magris k novému vydání Habsburského mýtu.) Magrisovu diplomku už několik let máme i v Češtině a o jejím autorovi se mluví jako o někom, kdo má velkou šanci dostat Nobelovu cenu za literaturu.

Ta práce je v jádru vzpurná. Mladík Magris se bouří proti chybnému vnímání rakouského (rakousko-uherského) mocnářství, proti romantizující představě „lidu“ coby společenství vedle sebe (a „v sobě“, pokud mluvíme o lásce) žijících ras a etnik, proti idealizaci rakouských ctností, smyslu pro míru, oddaného úředničení, respektu k hierarchiím, proti chvále smířené rezignace povýšené na moudrost. Kritizuje rakouské vzývání nečinnosti, útěk před dějinami, celou tu pštrosí taktiku, která nemohla odvrátit blížící se konec mocnářství. Vše výše uvedené se idealizovalo, myslí si, a vnímá tuto idealizaci jako mocenský, propagandistický trik (diplomku psal na přelomu padesátých a šedesátých let a na pomoc si vzal Lukácze, kterého rád cituje i v pozdějších dílech, což působí… kuriozně), na který rakouští literáti (Magris končí Robertem Musilem, ale mnohem víc se dočtete o Grillparzerovi, Stifterovi, Schnitzlerovi a Hofmannsthalovi) skočili a sami se nevědomky stali jeho vykonavateli.

Habsburský mýtus není totiž obyčejným procesem běžné poetické transfigurace reality, nýbrž totálním zaměněním jedné reality (historicko-společenské) za jinou (fiktivní-iluzorní).

Stručně: dvacátníkovi ta nostalgie po ztraceném ráji, co nebyl žádným rájem, lezla na nervy, teď jsem tady já, Magris, ale oficiálně samozřejmě svůj zájem o rakouskou povahu vysvětlil touhou pochopit kořeny kultury, která dlouhou dobu ovlivňovala jeho rodný Terst (o jehož literární tradici Magris spolu s Agelem Aurou napsal knihu

Terst, O jedné hraniční identitě

).

Čas plyne. Magris knižně vydává sebrané články a studie, monografii Josepha Rotha (Daleko odkud, Joseph Roth a východožidovská tradice), která nedávno vyšla v češtině, zmíněný Terst.

A pak – 1986. Magrisovi je víc než pětačtyřicet a co se to s ním děje, panenko skákavá, vyráží na výlet a výsledkem je – samá nostalgie! A to zaslepení! Magris jede Slovenskem a Maďarskem a ani si nevšimne, že tam lidé mají jiné starosti než nějakou podunajskou kulturu! To tedy sám pěkně strká hlavu do písku… Píše o tom, že na Slovensku nemohl sehnat pivo. A pak hned jakože Ján Kollár a Slávy dcera. To je ale mimo! O tehdejší Jugoslávii, o Balkánu v roce 1986 mluví jako o místě, kde by se mohla chytit obdoba rakousko-uherské idyly, a sází to tam.

Samozřejmě, už během psaní diplomky k té zaniklé říši a její kultuře musel vskrytu chovat nějaký vznešenější cit (navíc se bouřil dost diplomaticky, tedy řekněme rakousko-uhersky), ale najednou ta jeho knížka, ten Dunaj (s podtitulem Životopis jedné řeky), to je tedy příliš. Kde ten Magris nechal soudnost a realitu??

Dunaj má styl, který vám okamžitě připomene další knihy, které jsou plné podobně efektní nostalgie, třeba texty Roberta Walsera nebo W.G.Sebalda (přičemž Sebaldova poetika je Magrisovi v Dunaji o dost bližší, až neuvěřitelně blízká).

Walser k těm dvěma přísně vzato nepatří. Psal tak vážně, až se zbláznil. Stejně jako každý spisovatel, i on musel kalkulovat (jinak by neměl styl), ale jeho posmutněle-ironické psaní ještě drží pohromadě. Walser se může podivovat, tesknit a ironizovat, co chce (ten typicky středoevropský údiv nad světem mi připomíná ptáčátka mávající křídly těsně nad hnízdem), zatímco Sebaldovo a Magrisovo psaní už je nevyhnutelně natolik rozlámané, že těm dvěma nakonec nezbývá nic jiného, než tesknit především po možnosti držet se pouze čistého žánru a zbláznit se. Ta postmoderna v tom prostě udělala bordel (jeden ani nechce být lišákem, ale všichni si stejně budou myslet, že se lišácky ušklíbá). Jak říkám, podle mě si Sebald a Magris nostalgii cucají z prstu a počítají. Oba jsou založením akademici, rozdají vám karty tak, že vás s přehledem obehrají. A já vůl jim tu lásku do posledního slova věřím.

Dlouho jsem nečetl tak krásnou knihu, jako je Magrisův Dunaj. Ta podunajská kultura, ač je mýtem, to ani po sto letech nevzdává – zaslepí vás, pokud chcete.

-----------
Claudio Magris, Dunaj, Mladá Fronta 2010 (v češtině druhé vydání)
Cluadio Magris, Habsburský mýtus v moderní rakouské literatuře, Barrister a Principal/Triáda, 2001 

David Zábranský studoval mediální vědy a právo, v nevládních organizacích se zabýval problematikou lidských práv. Prvotinu Slabost pro každou jinou pláž vydal v roce 2006, jeho druhá kniha Šternův pokus milovat je z roku 2008.

Již brzy vyjde v nakladatetství Argo spisovatelova nová kniha Edita Farkaš/Konec sebelítosti.