Chorvati k nám pašují uprchlíky navíc, říká Slovinsko

Hladkost, s níž nyní uprchlíci procházejí Chorvatskem, má odvrácenou tvář na slovinské straně hranice. V hraničním městečku Dobove vyrostly v posledních dvou dnech dva tábory: čtverce o hraně několika desítek metrů a v každém z nich čeká kolem dvou tisíc lidí. Jeden z nich, za hřbitovem na kraji města, je postavený z prostorných stanů s dřevěnou podlahou.

V druhém, který se nachází v prostoru bývalé továrny na punčochy a dámské spodní prádlo, nemá nic z toho: lidé tu sedí na rozbahněné zemi plné odpadků, vzduch je prosycený kouřem z ohnišť, která polykají leccos, lidé se tlačí u provizorního plotu, přes který jim charita a dobrovolníci podávají drobné jídlo a teplé ponožky. Všechno střeží několik desítek vojáků a policistů.

Někteří tu stráví jen pár hodin. Jsou ale i lidé, kteří v Dobovem čekají v chladném provizoriu dva dny. Slovinské úřady to vysvětlují tím, že Chorvatsko posílá záměrně (a někdy podloudně v noci) více lidí, než kolik je dohoda, tedy 2500. Víc jich zaregistrovat a poslat dál do Rakouska nemůžeme, říkají policisté. “Jednoduše nemáme vlaky,” dodává jeden z nich.

Lidé v obou zdejších provizorních táborech měli tu smůlu, že patřili do skupiny několika tisíců lidí, které Chorvatsko o víkendu “propašovalo” na slovinské území. Pro což mladí muži v druhém, pohodlnějším táboře, nemají příliš pochopení, a situace se občas vyhrotí. Zatím jen slovně, ale policejní těžkooděnci jsou přítomní neustále.

Kolem středečního poledne do Doboveho přijede vytoužená vlaková souprava, která odváží uprchlíky z obou táborů do další stanice: Šentilj na hranicích s Rakouskem. Chaos v Dobovem tu na první pohled vystřídá pečlivá organizace. V rozlehlých prostorách starého, opuštěného hraničního přechodu jsou už připraveny čtyři dlouhé stany plné nových polních lehátek, je tu jídelna i lékař. Lidé čekají, než je slovinská policie odvede k rakouské hranici, kde je převezmou jejich rakouské protějšky.

Shromaždiště je o několik stovek metrů dál, v travnatém dolíku, v podstatě přímo na hraniční čáře. Kolem třetí odpoledne je tu možná pět set lidí roztroušených po rozlehlé louce. Jak se tábor plní, slovinští policisté postupně pošlou k hranici čtyři dlouhé a široké řady lidí. Kolem šesté večerní je na rakouské hranici pět tisíc lidí - ale hranice zůstává zavřená.

Mladí muži nejblíže plotu se hlasitě dožadují pokračování cesty, rodiny s dětmi, které tvoří polovinu zdejšího osazenstva, mlčky a apaticky čekají, co se bude dít. Když padne tma, situace se dostane na hranu konfliktu. Dav unavených a dezorientovaných lidí se řídí protichůdnými zprávami, proudy lidí se potkávají, na některých místech vznikají tlačenice -  a také několik potyček a rvaček. Ti, kteří před nimi utíkají, klopýtají přes povalené ploty, které na několika místech rozdělují louku. Nervy pomalu ztrácí i hlas v megafonu z rakouské strany, který v angličtině, perštině a kurdštině vyzývá ke klidu.

K nejhoršímu nakonec nedojde: slovinská policie otevře z nečekané strany zátaras a přehuštěný kotel vypustí na rakouskou stranu, kde čekají už dobře známé dlouhé bílé stany s podlahou. I když ještě před chvíli dav působil, že co chvíli prorazí zábrany, k východu se tisícovky lidí hrnou překvapivě spořádaně a s klidem. Za několik desítek minut je areál prázdný; zůstávají jen ti, kdo čekají na rodinné příslušníky a jsou si jistí, že dorazí v příští várce. Všichni ostatní jsou v Rakousku. Některým tu cesta končí, většina však míří ještě dál, do Německa.