0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst
Stalo se15. 6. 2007

Hypnotické Svěcení jara

Jako velkolepá pocta nespoutanosti vyzněl včerejší vrchol festivalu Tanec Praha v pražské Sazka Areně. Jsou to silná slova, ale choreografii Svěcení jara v provedení kanadského souboru Compagnie Marie Chouinard a Symfonického orchestru Českého rozhlasu, kterou se zatajeným dechem sledovaly zhruba dvě tisícovky diváků, prostě není možné popisovat s chladným odstupem.

Astronaut

Jako velkolepá pocta nespoutanosti vyzněl včerejší vrchol festivalu Tanec Praha v pražské Sazka Areně. Jsou to silná slova, ale choreografii Svěcení jara v provedení kanadského souboru Compagnie Marie ChouinardSymfonického orchestru Českého rozhlasu, kterou se zatajeným dechem sledovaly zhruba dvě tisícovky diváků, prostě není možné popisovat s chladným odstupem.

Svěcení jara čili starobylý rituál, ve kterém se mladá dívka utančí k smrti, aby obnovila plodnost země, zpracoval na začátku dvacátého století ruský skladatel Igor Stravinský. Taneční podobu mu na premiéře v Paříži v roce 1913 dal choreograf Václav Nižinský a slavný Ballets Russes.

Jejich představení tehdy naprosto šokovalo evropské publikum. Bylo plné primitivismu a drsných disonancí, tanečníci se nevznášeli, ale jejich pohyby byly trhané podobně jako nepravidelné rytmy hudby, občas dokonce padali na podlahu jakoby v křeči nebo extázi. S odstupem času se ukázalo, že Svěcení jara je jedna z nejlepších divadelních reflexí moderní doby a její „ neklasické“ estetiky.

Toto dráždivé dílo umělce přitahuje stále a vybízí k různým interpretacím. Kanadská choreografka Marie Chouinard připravila jeho osobitou verzi, když se rozhodla příběh taneční oběti úplně předělat. Z obrovského pódia ve známé sportovní hale vyrůstá cosi, co připomíná ostré jazyky. Orchestr je připraven v pozadí, ale nehraje. Tanečníci vybíhají za zvuku podivného šelestu a sípání. Choreografka nástup hudby odsouvá a nechává tanečníky vířit jako jakási malá, téměř nahá zvířátka po pódiu. Ono sípání je monstrózně zesílený pohyb pera po papíře prohnaný dalšími zvukovými efekty. Skladatel ještě tvoří – teprve dopisuje partituru.

Nastupuje hudba: zemitá, postupně graduje s akcenty a nepravidelnými rytmy. Počet symfoniků na pódiu dosahuje stovky, čemuž odpovídá „široký“ zvuk. Tanečníci ovšem místo toho, aby vyprávěli příběh obětování, sehrávají miniaturní sóla, hledají partnery, splývají do dvojic nebo trojic nejistého pohlaví. V jednom momentě si nasazují podivné jazyky, které dříve vyrůstaly z povrchu. Nyní tvoří falické symboly a rohy jednorožců, ve které se tanečníci proměňují.

Představení se silně erotizuje, začíná být zřejmé, že choreografku zajímá moment tvoření, ne smrti. Nespoutané tvoření duchovní (dopisování hudební partitury) se prolíná s náznaky tvoření fyzického světa, ať už jde o faunu nebo flóru (tanečníci se pomocí rafinovaných kostýmů lehce proměňují ve stromy).

Marie Chouinard nedopřává divákům narativní příběh, ukazuje „pouze“ přírodu v jejím věčném koloběhu. Smrt je přítomná jen v náznaku, když tanečníci mizejí z pódia nebo v temnotě. Představení nepřítomností příběhu nijak neztrácí napětí, naopak nabývá na jisté hypnotičnosti. A ještě jeden rozdíl oproti originálu: původní Nižinského balet byl spíše sborový, obsahoval jen několik silných sól. Marie Chouinard tanečníky daleko více individualizuje, až to občas připomíná extatický tanec singles, což koneckonců docela vystihuje současnou dobu.

Shrnuto a podrženo, Compagnie Marie Chouinard přivezla do Prahy dílo světové úrovně, které představuje silnou výzvu zdejším velkým tanečním institucím. Můžeme jen litovat, že něco podobného, jako je zásadní reinterpretace modernistického díla, nenabízí v podobné kvalitě třeba Státní opera nebo Národní divadlo.

Z blog.respekt.cz

Petr Olmer:

. 16.6.2007


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].