Proč musel umřít Miroslav Jindra?
Mezi námi, kdo jsme narukovali na podzim roku 1983 k jednomu západočeskému vojenskému útvaru, byl Mirek Jindra jako jeden z mála opravdu plný života.
Mezi námi, kdo jsme narukovali na podzim roku 1983 k jednomu západočeskému vojenskému útvaru, byl Mirek Jindra jako jeden z mála opravdu plný života: doma na něj čekala hudební skupina, po vojně se chtěl hlásit na vysokou školu, jeho sympatická dívka se dala ze solidarity ostříhat na ježka a cestou z přísahy pochodovala vedle nás ke kasárnám…A týden po přísaze přišli kluci z ukázkového cvičení s hrůzou v očích: „Mirek je mrtvej!“ Všechno otravování, všechno šikanování, kvůli kterému někteří nováčci uvažují o útěku nebo sebevraždě, to byla najednou jen hra na vojáčky. A tohle - tohle je tedy vojna: „Mirka to přejelo a bylo hned po něm, Martin s Milanem jsou v nemocnici."Jak k tomu vlastně došlo? Armáda si v minulém režimu snad nejdůkladněji ze všech vytvořila systém potěmkinovských vesnic. Od vylhaných výsledků prověrek (vždy jen "dobře a výtečně“) přes optimistické rozhovory sdělovacích prostředků s vybranými vojáky až třeba po pověstné natírání keříků na zeleno. Velitel roty balamutil velitele praporu, ten zas velitele pluku, a tak dále až k ministrovi, který o tom věděl - taky přece začínal někde na rotě - ale musel zase lhát veřejnosti…
Toho nešťastného dne byla ohlášena kontrola odněkud z ministerstva a narychlo se sestavovala skupina, která bude předvádět výcvik. Nevím, koho napadlo dát dohromady čerstvě vyškolené, nezkušené řidiče s úplnými nováčky, navíc z jiné jednotky. Nevím, koho napadlo předvádět operaci, která se nikdy nenacvičovala, a zapojit…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu