Útěky II.

Třetí útěk byl mnohem snadnější než ty předcházející dva, protože jsem jel načerno vlakem až na Těšnov. Druhý den jsem byl opět ve Spáleňáku, a jelikož nikdo nebyl doma, zaujal jsem svoje místo na skále. Nečekal jsem tentokrát dlouho, kolem šesté se v zatáčce objevila ona. Máma. Poznal jsem ji okamžitě, i když jsem ji víc jak dva roky neviděl. Řítil jsem se ze skály jako blázen rovnou k mámě. Když mě uviděla, zkoprněla na místě a já jí samou radostí málem porazil. Nadšená nebyla, hned věděla, že jsem utekl. Vykoupala mě, převlékla a poslala mě na třešně, že udělá bublaninu. Byl už večer, ale šel jsem do sadu na třešně. Když jsem se vrátil s plnou mísou třešní, byli u nás doma policajti a bez velkých řečí mě odvezli na okrsek. Časem jsem se teprve dověděl, že to byla ona, moje máma, kdo policajty od sousedů zavolal. Tenkrát jsem to nevěděl a myslel jsem, že to byla náhoda. Moc jsem nebrečel, protože jsem jí konečně viděl. V děcáku jsem byl bit, ale ani to bití mě moc nebolelo; chtěl jsem co nejrychleji mluvit s Oldou, abych mu mohl vyprávět.

Nestalo se to, co bylo zvykem, to znamená výprask a potom učebna. Teď to byl jen výprask a izolace. Zamkli mě na marodku a třikrát denně mi nosili jídlo. Olda byl za dveřma, oba jsme brečeli a já mu vyprávěl, jak jsem viděl mámu. Už jsme se neuviděli. Za tři dni mě odvezli pryč, ale celé ty tři dny jsem s Oldou mluvil přes dveře izolace, každé ráno, každý večer. Pak si pro mě přijel starý pán se sanitkou. Odvezl mě od Oldy…