Zavřené dveře

V posledním červnovém týdnu přijel do Prahy Crišan Petrescu, třiatřicetiletý malíř z Pitešti, a požádal u nás o politický azyl. Je zřejmě prvním rumunským občanem, který se k takovému kroku odhodlal.

Co vás vedlo k tomu, že jste po svém odchodu z Rumunska zamířil právě do Československa? Jak jste byl přijat našimi úřady?

Před odjezdem z domova jsem neměl čas si vyřizovat vízum někam na Západ, neměl jsem ostatně ani čas prodat svůj byt nebo další věci, odcházel jsem ve spěchu a v nervovém vypětí, byla to taková krize. Tušil jsem, že Československo není na přijímání nějakých uprchlíků zatím ani připraveno ani vybaveno, ale doufal jsem, že tu budu mít možnost si zařídit vízum do některé ze zemí, které tyto možnosti mají.K Československu jsem cítil důvěru jako k zemi, která pro mne byla po léta spojena se jménem Václava Havla a s hnutím Charty 77, ke kterému se ve své době mimochodem připojili také tři rumunští intelektuálové, Paul Goma, Ionel Cana a páter Gheorghe Calciu Dumitreasa, kteří za to pak byli nuceni odejít do exilu.Po příjezdu do Prahy jsem se ubytoval v hotelu a obrátil se se svým problémem na švédské velvyslanectví. Jednali se mnou korektně, ale řekli mi, že pro mne do té doby, dokud tu budu jen jako turista, nemohou nic udělat. Šel jsem proto na vaše ministerstvo vnitra na Letné žádat o politický azyl. Sdělili mi, že se takovými záležitostmi nezabývají a poslali mne na pasové oddělení v Olšanské ulici. Tam mi bylo řečeno…