Omluva

Kdy to mohlo být? Asi v roce 1953, v čase Stalinovy smrti. Nějaký žáček, ani ne desetiletý, se zeptal učitelky, co vlastně znamená to třetí slovo v názvu Ruská sovětská federativní socialistická republika. Učitelka řekla: „Děti!“ - byla to starší dáma vyšší postavy, s lehkým knírkem navenek a s ponurou hysterií v sobě - „oni sovětští lidé jsou tak skromní, že si říkají: federativní.“

Vidím tu třídu: sedí tam dodnes s rukama za zády, zmrazená ledovým dechem blbosti a žvástu, očarovaná zlomocí hloupého, lživého slova. Žáci té třídy žili pak ve světě, kde tento ledový dech vládl. Kde význam slov nepřiléhal k pojmenovávaným předmětům a měnil se ve svůj opak, kde se justičnímu bezpráví říkalo právo, kde se nátlaku říkalo výchova, vlasteneckému činu vlastizrada, agresi bratrská pomoc. I po 21. srpnu 1968 předvedli propagandisté, co všechno se dá se slovem udělat, když se chce a když je za tebou moc. Ti domácí - kolik jich jen bylo - pak provedli na své zemi zostřenou zvláštní misii: donutili nás, abychom jeden po druhém veřejně lež a blábol vyznávali.

Je to už dvacet dva let. Děti těch zmrazených žáčků z r.1953 přivádějí na svět novou generaci. Dalších dvacet let je v háji. Kolik let je to dohromady? Padesát? Půl století, čtvrtina našich moderních dějin.

Za těch padesát let váha slova v prostoru na východ od Aše zlehčila pod myslitelnou míru. Zdálo by se tedy, že nemusí být zase tak bolestné pro velkou zemi říci té malé: Ano. Přepadli jsme vás. Unesli jsme…