Cesta není hladká, pomsta bude sladká

Jako emigrant, který 33 let nesměl navštívit svou rodnou zemi, tedy částečně „odrodilec“, si nedovedu dobře představit, jak lidé v Československu vlastně myslí, cítí, čím se zabývají, co je pro ně problém a co ne. Snad dáváme my venku důraz na jiné věci než vy doma. Přesto si však myslím, že se občas všichni obíráme otázkou, jak se dobře vypořádat s minulostí, jak potrestat lidi, kteří všechno to zlo zavinili, a na druhé straně jak předejít bezpráví, i když emoce nutkají k odvetě. Je nelogické nepřemýšlet o pomstě, uvědomíme-li si, kolik lidských životů poškodila či zničila komunistická diktatura, jak znemožňovala vzdělání a kariéru, zdravý emocionální a sociální růst mládeže, mrzačila naši kulturu, pronásledovala ty, kteří se odvážili mluvit o svobodě projevu atd.? Každý revoluční převrat šel až dosud ruku v ruce s krveproléváním, odvetou, pomstou, přinejmenším aspoň s roztřískáním oken bývalých utlačovatelů. Tyto reakce byly nutné, aby se narušená duševní rovnováha po dlouhá léta utlačovaného lidu zase vyrovnala. Byla to nutná tečka za prožitou érou. My Češi se můžeme pochlubit defenestracemi. V posledních desetiletích se však odehrávají v různých civilizovaných zemích dosud nezvyklé, skoro bych řekl tiché, mírumilovné převraty a revoluce. Zdá se, že žijeme v jiné době, do které krveprolití a pomsta nepatří, a když k nim dojde (např.Čína, Rumunsko), jsou všemi odsuzovány.

Je možné, že by člověk měl schopnost svůj velký hněv jen tak někam odložit, na minulost…