Architektura, paměť, samostatnost

Jako architekti jsme toho názoru, že je třeba okamžitě skončit s typizací celých (hlavně obytných) domů, které pak jako identická monstra, která se vymkla kontrole svých tvůrců, obkličují historická jádra českých a slovenských měst. Z hlediska teorie architektury je to absurdita a výsměch samotné existenci profese architekta. Takovouto objemovou typizaci lze obhájit pouze u dočasných demontovatelných objektů. Architektura velmi aktivně ovlivňuje chování člověka, jeho náhled na svět i formování mezilidských vztahů. Otevírá nebo omezuje možnosti života. Utilitarismus zde po dlouhá léta páchá nevyčíslitelné škody. Typizovaná výstavba počítá s typizovaným občanem. Přes veškeré úsilí bývalé totalitní mašinérie se však takový Občan ještě nenarodil. Všichni normální lidé jsou takovou výstavbou více či méně omezováni. Nejhůře jsou na tom asi invalidé - ty zcela vyřazuje ze života. Pokračování současné praxe výstavby nelze omlouvat potřebou postupné konverze a zamezení ekonomických ztrát, protože největší ztráty působí společnosti právě ona.

Myslíme si, že je nutné okamžitě ustoupit od rozsáhlých demoličních zásahů do historických částí města a jejich nahrazování produkty našeho „progresivního“ zprůmyslněného stavebnictví. Tento způsob zajišťování „zdravého a komfortního“ bydlení pro naše občany úzce souvisí s totalitním vymazáváním minulosti. Paměť místa, kterou architektura udržuje, má podle nás důležitý vliv na ztotožnění obyvatel s jejich životním prostředím. K tomu…