Permanentní násilí v SSSR

Zpráva o předběžných výsledcích vyšetřování krvavých událostí ve Vilniusu, které vyvolaly bouři nevole v celém světě, učinila rázný konec představám, že viníci budou po zásluze potrestáni. Třetího května 1991 předložil tento dokument poslancům Nejvyššího sovětu SSSR generální prokurátor SSSR Nikolaj Trubin. Nebyly prý nalezeny žádné důkazy o tom, že by 14 civilních osob, které byly zabity, a stovky zraněných měli na svědomí vojáci.

Téhož dne se veřejnost mohla dozvědět i o dalším výsledku Trubinova vyšetřování. Tentokrát šlo o událost starou třicet let. Druhého června 1962 vojáci zahájili palbu na dav demonstrantů, kteří v Novočerkassku protestovali proti zvýšení cen masa a mléka a současnému snížení mezd v jednom ze závodů. O život tehdy přišlo 22 osob a 39 jich bylo těžce zraněno. V následném soudním procesu bylo odsouzeno celkem 114 osob, sedm ze čtrnácti údajných organizátorů vzpoury bylo odsouzeno k trestu smrti a popraveno. I v tomto případě generální prokurátor Trubin dospěl k názoru, že zákon nebyl porušen a vojáci oprávněně použili tanků a bojových transportérů…

Dva případy, jeden zcela čerstvý, druhý po tři desetiletí tabuizovaný, mají ovšem společného jmenovatele. Je jím schopnost a ochota sovětských vůdců použít násilí vždy, vyžadují-li to zájmy impéria.

„Samostatná“ armáda

Budoucnost pobaltských republik byla v podstatě jasná již v době, kdy svazové centrum neochotně a rozpačitě, přesto však beze zbytku uznalo…