Konec Varšavského paktu

Zánik Varšavské smlouvy, situovaný symbolicky do Prahy, znamená nepochybně začátek kvalitativně nových vztahů mezi státy střední a východní Evropy. Pregnantně to 1.7.91 vyjádřil na následné tiskové konferenci maďarský premiér József Antall: „Když nám sundají pouta, jsme s to podat přátelskou ruku.“ Právě zmínka o poutech na rukou vystihuje podstatu asymetrického vztahu, jenž vládl mezi účastníky tohoto vojenskopolitického seskupení. Iniciátorem byla totiž svazová Moskva, zatímco víceméně bezhlesými, jednou věrně oddanými, jindy méně poslušnými objekty byli ostatní členové. Z tohoto hlediska stojí za úvahu několik pasáží z vystoupení vedoucího sovětské delegace, svazového viceprezidenta Janajeva.

Doktrína rozumné obranné dostatečnosti

Gennadij Janajev se zmínil o změnách, k nimž dochází ve vojenskostrategickém panoramatu evropského kontinentu, poukázal na odchod sovětských vojsk ze zemí východní Evropy a upozornil, že pro příště již bude „bezpečnostní pás“ Sovětského svazu procházet výhradně po obvodu hranic SSSR. Posléze na tiskové konferenci vyslovil naději, že ani NATO příliš dlouho nepřežije svého právě zrušeného protihráče.

Janajevova slova o nové doktríně rozumné obranné dostatečnosti jsou však poněkud rozmělněna úvahami ministra obrany SSSR, uveřejněnými 9.května v moskevské Pravdě u příležitosti Dne vítězství: nelze zůstat lhostejný ke skutečnosti, že zrušení vojenské části Varšavské smlouvy nevedlo k vytvoření bezblokového systému evropské bezpečnosti. Vojenskopolitická situace v Evropě se prý výrazně změnila v neprospěch SSSR a určité západní kruhy usilují o vytvoření „nového světového pořádku“, který by se opíral o americkou převahu. Opět se tu - v poněkud mírnější podobě - projevila „teorie spiknutí“, jejíž zastánci volají po jednotě a síle uceleného, jednotného a pokud možno zcela nezměněného Sovětského svazu. Doktrína expanze má stále ještě své přívržence.

Stoupenci obrany impéria

Ve druhé části svého vystoupení Janajev upozornil: „Chtěl bych zcela jasně a jednoznačně říci, že Sovětský svaz nemá žádné imperiální pohnutky, což se v plné míře vztahuje i na region střední a východní Evropy, ať již si o tom někteří novináři a někteří politikové píší nebo říkají cokoli.“ Podobné tvrzení nelze než uvítat, ale sám Janajev vzápětí dodal: „Nemohu vynášet soudy o celé sovětské společnosti - názory panují samozřejmě různé -, avšak na státní úrovni, na úrovni seriózních politiků, žádná nostalgie po poválečném období neexistuje…“

Zmínka o oficiálních politických kruzích je zcela na místě. Ideologie přestává být dominující silou a dnes se sotva najde rozumný člověk, který by ji bral vážně. Kontakty neostalinistů, jichž není nikterak málo, a monarchistů a nacionalistů, kteří jsou sice nepočetní, ale vystupují nadmíru hlasitě, naznačují, že ke splynutí obou zdánlivě protichůdných směrů může dojít právě na bázi obrany impéria. Tříští se KSSS, zcela neucelené je však i demokratické hnutí, kterému se dosud nepodařilo vytvořit politicky účinnou sílu, s níž by bylo možno počítat na nepřehledném bojišti sovětské politické scény. Svědčí o tom i rozpačitá situace kolem Ševardnadzeho výzvy k založení skutečně efektivní politické strany, která by se konečně mohla stát reálnou alternativou ke KSSS. Vyslovil-li kdysi Maxim Gorkij ve své politické prostoduchosti amorální poučku bolševismu: „Pokud se nepřítel nevzdává, je třeba ho zničit“, pak dnes již platí jiná zásada, kterou razí Stalinovi pohrobci: Pokud se objevuje skutečný nepřítel, je třeba jeho činnost rozmělňovat a infiltrovat.

Nelze pochybovat o nesporně upřímných snahách rozumných sovětských politiků vstoupit do evropského a celosvětového společenství důstojně, pochybnosti však vyvolává naprostá nepřehlednost a nepředvídatelnost vývoje v obrovské zemi, kde v rámci jediné politické (dříve vládnoucí, nyní avantgardní) strany mohou aktivně působit síly, jež se k sobě navzájem mají jako oheň a voda.

Informační bariéra

A konečně třetí a poslední citát z Janajevova vystoupení. Když hovořil o grandiózních změnách, k nimž dochází v zemích bývalého socialistického společenství, řekl: „Je tu i oživování nezakrytě nacionalistických hesel, pronásledování disidentů. Pokusy rozehrát antisovětskou kartu se nevyhýbají ani urážce památky sovětských lidí, kteří padli na bojištích druhé světové války…“

Kořeny těchto názorů spočívají mimo jiné (nikoli výhradně, přesto však podstatně) v neinformovanosti. Není divu, že za informační bariérou vidí řada sovětských lidí v „růžovém tanku“ něco jiného než protest proti dějinám, jež byly tolikrát přepisovány. Máme-li se stát na nové kvalitativní úrovni ne- li přáteli, tedy alespoň dobrými sousedy, musíme o sobě vědět co nejvíce.