Čas uzdraví rány
Pane V.!Pětačtyřicet let jsme žili bez jakéhokoliv kontaktu. Vy jako bývalý národní správce a já jako syn vyhnaného malířského mistra Franze Franka. A teď, podle představ a přání našich prezidentů, se máme stát dobrými sousedy a opět spolu hovořit. O čem bychom si my dva měli povídat?Roku 1945 jste dohnal Bůh ví že dobrého občana staré ČSR (křesťanský demokrat, městský radní) k málem dokonané sebevraždě. Vzpomínáte si? - Chceme se o tom bavit? Franz Frank, který vystavěl a vlastnil dům v chebské Valdštejnově ulici č.77, Vás až do své smrti nejednou proklínal. Ani to není zábavné téma. Zbývá prý jen hovořit o budoucnosti. O jaké budoucnosti? Československa nebo Spolkové republiky? Otázka, kterou teď kladu, je tvrdá, ale poctivá. Proč by mě, bývalého vyhnance, měla zajímat budoucnost Československa? Stačí mi problémy, které máme s novými spolkovými zeměmi. Nadto mě zajímá ještě vývoj v SSSR.My, tři Frankovy děti, od Vás, pane V., nežádáme nic. Ani čtvereční metr půdy, ani cihlu, ani něco na památku - nic. - Jen právního nároku se děti Franze Franka nevzdají, neboť osobního slibu, který jsme dali umírajícímu, nás nic a nikdo nezprostí. Musím se opravit, přece jen něco „žádám“. Žádný strach, je to jen úvaha. Vy, pane V., a Vaši vrstevníci jste nezapomněli na Protektorát a Lidice, dobře. Ale pročpak mám já zapomenout na brutální vyhnání svých rodičů a sourozenců (včetně patnáctiměsíčního kojence)? A kdy se v Čechách otevřeně přizná, že po roce 1945…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu